Mých 20 let svobody, 10.10.2009, MF Dnes
Před dvaceti lety mi bylo 23 roků. Za tu dobu jsem slovo
„svoboda“ často použil i nadužil. Přesto se mi čtyřikrát stalo, že mi
překvapivě silně zazvonilo v uších. Pořád si na to pamatuji.
1. „Poradím, jak vydělat milion za minutu! Stargard
Szczeciński, P. O. Box...“
Tenhle inzerát jsem v novinách našel v roce 1993. Odepsal
jsem, že takovou vzácnou radu bych velice potřeboval. Za čtyři dny přišla
odpověď ukrytá v šedé obálce. Než mi ji na poště dali, musel jsem zaplatit.
Částka se poukazovala odesílateli. Rovnala se krabičce marlborek, tak jsem
neváhal. Hned u okénka jsem obálku roztrhl. Ruce se mi chvěly a já začal číst:
„Abys vydělal za minutu milion, musíš mít peníze, které uložíš
v bance na takový úrok, aby ti za minutu vydělávaly milion. Jak velkou částku
uložit? To už si musíš spočítat sám. S pozdravem Lucyna ze Stargardu.“ „No
tohle!“ řekl jsem spontánně paní za přepážkou a nahlas jí vzkaz přečetl.
„Jestli ta paní každý den rozešle sto takových rad...“
„Ale prosím vás,“ přerušila mě úřednice. „Moje dcera včera
zaplatila za radu, jak vyrůst.“ „Jak?“ zajímal jsem se.
„Musíš chodit po horách, protože tehdy se natahují kosti.
Jestli u vás hory nejsou, musíš chodit po schodech ve věžáku. Nahoru a dolů.
Přejeme výdrž.“
V té chvíli vstal od stolu pán ve středním věku – nejspíš to
byl vedoucí pobočky – a zahřímal: „Protože je svoboda!“
Potom se odporoučel. Se vztyčenou hlavou kráčel někam dozadu.
„Tohle je ta svoboda!“ zopakoval tónem, který sděloval, že
právě ona je prapříčinou všeho lidského neštěstí.
2. V devadesátých letech jsem moderoval
první polskou televizní talk show v soukromé televizi Polsat. Pořad se jmenoval
„Na každé téma“. Zvali jsme do něj lidi, jaké v komunismu televize nikdy
neukazovala: muže po přeměně pohlaví, ženy po amputaci prsu, lidi věřící v
existenci UFO a tak podobně. V ideálně stejnorodé socialistické společnosti se
„jiní“ nevyskytovali.
Producent si vybral soukromou stanici, protože – na rozdíl od
veřejnoprávních – se v Polsatu nikdo nemíchal do obsahu pořadů. Natáčeli jsme,
co jsme chtěli.
Na podzim 1995 jsem vymyslel, že bychom v jednom dílu mohli
ukázat něco, co bylo na Západě docela běžné: školení, jak natáhnout prezervativ
na banán. Pořad jsme natočili se sexuologem. Smůla chtěla, že když jsme s ním
dorazili do střižny, šel zrovna kolem poslanec tehdy vládní křesťansko-národní
strany. Soukromý majitel Polsatu ho zaměstnal v náboženském vysílání. (Jenom na
okraj: když přišli v Polsku k moci sociální demokraté, zase ho propustil.)
Pan Czarnecki, tak se ten člověk jmenoval, nahlédl do naší
střižny, zrudl, potom zbledl a dveře zase zavřel.
Od ředitele stanice uslyšel na druhý den můj producent
následující: „Při přípravě programu máte samozřejmě úplnou svobodu, ale
odvysíláme ho až po volbách.
Vydržte ještě tři týdny, pak ten banán pustíme.“
Tři týdny tehdy zbývaly do prezidentských voleb. Dodnes
nechápu, čeho se majitel stanice obával. Nevím, proč nešlo v čase volební
kampaně ukázat v soukromé televizi prezervativ. „Máte samozřejmě úplnou
svobodu...“ (Volby tehdy vyhrál sociální demokrat Kwaśniewski.)
3. V poslední době, když myslím na moji osobní svobodu, hned
mi v hlavě naskakuje slovo „Čechy“.
Když jsem do Prahy přijel poprvé v březnu roku 2000, pocítil
jsem, že v tomhle městě mohu volně dýchat, zatímco Varšava mě chytá pod krkem.
Praha mi dává rozlet, Varšava mě rovná do řady.
Přijíždím sem, kdy chci, bydlím tu, jak chci a kde chci, nikdo
mi nekontroluje doklady, nemusím se hlásit v žádném úřadu, nechodí za mnou
tajný policista – nedávno mi došlo, že tohle je svoboda.
Mým největším objevem za dvacet let svobody je zjištění, že se
necítím být tak úplně Polákem. Obávám se, že kdybych nepřijel do Čech, moje
podvědomí by mi nikdy nedovolilo, abych si to uvědomil.
Myšlenka, že možná není stoprocentním Polákem, je totiž pro
Poláka svatokrádežná. Smrtelný hřích. Druh ostudné nemoci. Nikdo normální by to
u nás veřejně neřekl. V mé zemi („Neopustím vlast, kde náš rod...“ začíná
píseň, kterou musí znát každé děcko) je to tak strašná myšlenka, že její
vyslovení lze přirovnat jenom k přiznání se k vraždě, k pedofilii nebo ateismu.
„Moc tě prosím,“ řekla moje třiasedmdesátiletá máma, „nikdy se veřejně
nepřiznávej k tomu, že jsi ateista. To by pro mě byla katastrofa. Znamenalo by
to, že celý můj život byl na nic. Že jsem tě špatně vychovala. Kdybys veřejně
řekl, že Bůh není, nemohla bych už vyjít na ulici.“
Díky té svobodě, kterou jsem pocítil v Čechách, jsem došel k
závěru, že staré patriotismy jsou odsouzené k zániku. Myslím, že už začíná
doba, kdy si člověk mezi zeměmi volí jako mezi zbožím. Vyberu si takový stát, který
mi poskytne nejlepší podmínky duchovní i existenční.
Kdo tedy jsem? Čechofil? Nebo nějaký Kryptočech? (Žít v
Čechách bohužel z rodinných důvodů ještě nějakou dobu nechci, ale vím, že
taková možnost tu je. A tohle vědomí je osvobodivé.)
Samozřejmě, když jede člověk ven, má sklon k tomu chovat se v
cizí zemi jako na divadle: to, co se tam děje, nejsou tak úplně moje věci,
nezasahují mě tolik. Snad proto je mi v Čechách lehčeji?
Ještě jedna úvaha: můžeš žít ve svobodné zemi, přes hranice
jezdit bez pasu, ale skutečnou svobodu máš jenom tehdy, když ti ji dá tvoje
máma.
4. Ale s vaší zemí mám jednu potíž.
Od té doby, co jako novinář píšu o České republice, kdykoli mi
vyjde velká reportáž nebo jen fejetonek z Čech či Moravy, dostanu pokaždé aspoň
jeden nepříjemný mail.
V kavárně, kde se Václav Havel seznámil s Olgou: Host platil
dvoutisícovou bankovkou, vrátili mu na tisícovku. „To nemyslíte vážně, přece od
sebe bankovky rozeznám,“ odvětil číšník, když host protestoval, že dostal
zpátky málo.
V restauraci, kam dřív rádi chodili překladatelé: Dávají
mattonku za 35 korun, na účet píšou Perier za 135 korun. Když na to host
přijde, obsluha se pokaždé vymluví stejně: „Jsem tu dnes prvně.“
V pizzerii, která se pyšní tím, že je nejblíž Karlova mostu:
Když přijde početnější skupina, připisují na účet dvě tři minerálky nebo dvě
tři piva. Na protesty hostů manažer bez obalu řekne, že by udělali nejlíp,
kdyby šli pryč.
Becherovku zadarmo?
V pivnici, kde se slavné pivo vaří od roku 1499: Protože hosté
neumějí česky, nevědí, že číšníci při servírování švitoří: „Tady máme to
pivečko, pitomečku jeden, hovado vypasený...“ U vchodu nás vítají panákem
becherovky a my, potěšeni dárkem na uvítanou, ho přijímáme, abychom pak při
placení zjistili, že i on má svou cenu. Číšník ochotně vysvětluje: „Živím dvě
děti a vy byste chtěli, aby ta becherovka byla zadarmo!“
V kavárně v paláci, který vybudoval dědeček pana prezidenta
Havla, naproti sv. Václavu od Davida Černého: Ke dvěma vypitým vínům napočítají
třetí. Na protesty barman česky řekne: Polibte nám prdel. (Host česky neuměl,
ale odpověď si zapsal, aby se mě mohl zeptat, co to znamená.) Od doby, kdy píšu
o Češích a oslavuji Prahu, jsem takových informací dostal stovky. Sám jsem byl
takto v centru Prahy okraden sedmkrát. Vím, že stejně jako Poláky tam podvádějí
i jiné národy. Mladí číšníci, barmani a také majitelé podniků si myslí, že se k
nim turista už nikdy ze své ciziny nevrátí. Tak proč by ho neošidili? Anebo si
nemyslí nic.
Mladí pražští číšníci nemohou pamatovat komunismus. Tak kdo je
takhle poškodil?Vykládal jsem jednou mladé číšnici, že v centru Prahy vám na
účet klidně připočítají i rok vašeho narození.
„Já bych to viděla tak, že máme svobodu,“ řekla na to.
„A jak té svobodě rozumíte?“ ptal jsem se udiveně.
„No když nás okradou v jedné hospodě, máme možnost volby a
příště můžeme do jiné.“