Reality-show

Přeložil Filip Sklenář

1

Janina Turková, matka trojky dětí, snědla 1. 10. 1996 k obědu žampionovou polévku s nudlemi, guláš s bramborem, červenou řepu a na dezert hroznové víno. O čtyřicet let dříve, 19. 2. 1956, snědla rovněž oběd obyčejný a výživný: ohřívaný párek s kremžskou hořčicí, chléb, jablečný kompot, kakaový řez a sušenku.

21. 3. 1973 zvedla dva hluché telefony;

21. 6. 1976 našla na ulici nové elastické punčochy, dětské;

15. 8. 1981 přenechala synovi lístky na maso;

2. 1. 1982 jí dcerka přinesla několik jablek;

7. 12. 1983 bývalý muž donesl dvoje přečtené noviny;

3. 2. 1985 u ní zaklepal neznámý, spletl si dveře;

3. 1. 1997 si nabídla u přítelkyně chipsy;

1. 2. 1998 vyhlédla z okna. Uviděla, jak z taxíku vystoupila její sousedka Urszula Krzywońová.

V každodennosti se neustále něco děje. Vykonáme nespočetné drobné činnosti; nechováme naději, že by je naše paměť zvěčnila, a co teprve paměť jiných. Nepodstupujeme je nicméně kvůli vzpomínkám, ale z nevyhnutelnosti. Všechna námaha podstoupená v každodenní lopotě bude časem zapomenuta.

Janina Turková - paní v domácnosti - učinila na více než půl století předmětem svého pozorování právě to, co je každodenní, a tedy nepozorovatelné. Jako první se o tom dozvěděla její dcera. Po matčině smrti na podzim roku 2000, otevřela Ewa Janeczková skříň a uviděla štosy sešitů. (Později se ukázalo, že sešitů je 728, a ještě později, že o několik víc.) Vyšlo najevo, že matka zapsala vše, co dělala. Nepřetržitě, den po dni, od roku 1943 do roku 2000 zaznamenala:

kolikrát zvedala telefon a kdo jí zvonil (38 196 krát);

kolikrát někomu telefonovala ona (6257 krát);

kde a koho viděla náhodou a řekla "Dobrý den" (23 397 krát);

kolik absolvovala sjednaných schůzek (1922);

kolik věnovala dárků, komu a jakých (5817);

kolik dárků dostala (10 868);

kolikrát hrála bridž (1500);

kolikrát domino (19);

kolikrát byla v divadle (110);

kolik shlédla programů v TV (70 042);

a tak podobně.

Během 57 let zaznamenala a spočetla všechny večírky, výlety, tance, nalezené předměty, dopisy, četbu, vycházky do kina, noclehy mimo dům, návštěvy příjmané i návštěvy oplácené, snídaně, obědy, večeře. Nejprve si vedla jeden sešit pro všechny oblasti života, později získala každá oblast vlastní notes. Nepoznamenávala si každé jídlo, uplatňovala zde určitý systém: v jednom roce zapisovala všechny snídaně, v následujícím - obědy, a ještě v dalším - večeře. Po třech letech - zase snídaně.

Díky tomu známe 4463 snídaní Janiny Turkové, 5387 obědů, 5936 večeří. Zaznamenávala dokonce reklamy viděné v televizi. Zapisovala, jestli byl program černobílý, nebo barevný, a na jakém příjmači ho viděla. Naposledy na Elemisu. Líbilo by se to filozofce Jolantě Brach-Czainové, která popsala metafyzický rozměr každodennosti. Podstatou našeho bytí je bezmyšlenkovitý kalup. "Není možné přistoupit na roli bezduchého nádeníka existenciálních aktivit. A v obraně sebe samého je třeba pronásledovat smysl každodennosti jako  zločince," napsala učená. Janina Turková, obyvatelka Krakova, se zafixovala na svou každodennost. Přesto, že přečetla 3517 knih, nečetla žádnou knihu Jolanty Brach-Czainové. Nicméně o své vůli, intuitivně, rozhodla se nobilitovat svou lopotu. Každý, třebas banální, fakt jejího života získával v deníku své číslo. U kina dbala o vepsání názvu filmu. Když umíral Stalin, byla Janina Turková na filmu "Fanfán Tulipán". Vstoupila do kina "Wanda" ještě za Stalinova života a vyšla po jeho smrti. Dcera to všechno začala číst před půl rokem a ještě neskončila.

2

Od války bydlela v tom stejném dvoupatrovém domě z devatenáctého století, v Krakově na Parkové 6. Nejdřív s manželem a dětmi, potom s manželem, a pak po třicet let sama. V přízemí měla tři okna vedoucí na ulici. Když se z nich vyklonila, viděla vlevo Podhorský rynek s kostelem, a vpravo - park. To byl její mikrokosmos. Důležití byli ti, kteří procházeli jejím zorným polem. "Osoby viděné mimochodem", to jsou osoby, které znala osobně nebo odvidění, vídala je na ulici, ale neprohodila s nimi ani slovo. Nesmíme je zaměňovat s "Osobami viděnými náhodou". Do této skupiny kvalifikovala ty, se kterými si vyměňovala slovíčko nebo poklonu.

Dohromady uviděla mimochodem kolem svého domu 84 523 známých osob:

7713 - Parková - Vysoká silná blondýna, která pracovala v potravinách poblíž Limanovského;

7685 - Parková - jedna paní trochu podobná žábě;

7765 - Parková - Aniela Ryszková (dříve chybně zapisovaná jako Nowaková);

7908 - Parková - jeden rozkošný chlapeček;

17 110 - Parková - Ewa (Evuška) a Jacek (Jacuš) Rodakovi s dcerkou (dříve nazývanou "nemluvnětem");

19 539 - Podhorský trh - žena z mladého manželství, které mělo tři vlčáky, s jedním vlčákem;

19 945 - Parková - modernistické manželství;

69 896 - Parková - dívka velmi podobná Grecii Colmenares (herečka z argentinského seriálu "Marie a Manuela");

80 825 - Parková - Sulichová se psem Míšou (dříve: "pejskem");

18. 9. 1998 seděl v automobilu Wysockých zaparkovaném na ulici Wysocký se ženou, která nebyla Wysocká. Janina Turková věděla hodně, ale byla diskrétní. Nedovolovala si volnou interpretaci fakt. Nikdy nenaznačovala, že se někdo v noci procházel po ulici s milenkou. Eventuálně - s "paní, o jejíž existenci manželka spíše ještě neví".

Tu a tam rozčilovala své dospívající děti, později - dospívající vnuky. Nebyla vlezlá, ale ráda si zjistila skutečný stav věcí. "Když k nám přišla babička a uviděla novou osobu, hned po jejím odchodu se vyptávala, co to u mne bylo za kamarádku a jak se jmenuje," říká vnučka Luiza. "Na co ti to je, babi, ptala jsem se, protože mě celý život udivovalo, že chce znát příjmení lidí, které viděla sakumprásk minutu."

"Jak my se rozčilovali, když delikátně ale tvrdohlavě dávala na vědomí, že musí znát příjmení kamaráda," vypráví Ewa. "To se pobouřila a říkala, že naše generace dosáhla dna: dokážeme s někým sedět v restauraci u jednoho stolu a neznat jeho příjmení."

3

Janina - rozená Gurtlerová - snila o studiích farmacie. Měla 18 let, když vypukla válka, nesložila tedy maturitu. Její matka byla v domácnosti, otec byl úředníkem v elektrárně a učitelem kreslení na výtvarném gymnáziu. Janina zmnožila život své matky: byla v domácnosti. Ale s ambicemi - absolvovala například kurz angličtiny pro pokročilé. Czesław Turek byl inženýr, stavěl cesty a mosty, dostával ocenění. Byl atraktivní a ženy ho měly rády. Vzali se v roce 1941, rozvedli v roce 1958. Po rozvodu se přátelili, v "Obdržených darech" jednu po druhém zapisuje jím přinesené časopisy. Zemřel v roce 1988. Měli tři děti: dceru Ewu, a dva syny, Lesława - linotypistu - a Jurka - inženýra, který se usadil v Rakousku.

Na Parkové si na Janinu Turkovou vzpomínají všichni: byla milá a nedávala na sobě znát, že její rodina si doma držela služebnou. Organizovala tance, výlety a bridž. Pracovala jako sekretářka. Nedávala rovněž najevo, že se jí stýská po manželovi. Ewa říká, že po rozchodu s otcem matka nikdy nepřivedla domů žádného cizího muže.

Na Mikuláše v roce 1946 darovala manželovi: "1. americké cigarety Chelsea, 2. cigarety Bałtyk, 3. svatého Mikuláše z cukru. To všechno v celofánové taštičce ozdobené nahoře růžičkou stříbrné barvy, zelenou a světlerůžovou stužkou, na které byl přivázán jeden balíček amerických cigaret Raleigh."

Když ji neznámá ve vlaku pohostila mandarinkou, Janina to zaznamenala v "Obdržených darech". Dárkem označovala stejně tak porcelánový servis pro 12 osob jako polní kvítek od vnučky. Spropitné pro listonoše, nebo taky skrojky z šunky ("dárek pro psa Džokuše").

Skrupulóznost v zapisování dárků jednak nesvědčí o tom, že Janina Turková měla nesnesitelný charakter jako například Thomas Mann. Jeho deníky odhalují spisovatelův krajní egocentrismus. Mann zaznamenával návštěvy u zubaře, všechny  "tvrdohlavé obstrukce", "nápory krve do hlavy", návštěvy u holiče, spropitné služebnictvu, cenu vypitých lahví vína atd.

Na základě zápisků Janiny můžeme usoudit, že byla společenská a oddaná lidem. Ráda slavila a obdarovávala známé. Snězení šlehačky na náměstí v Rabce-Zdroji zaznamenala jako "společenskou událost". Dostalo číslo a v podstatě bylo stejně důležité jako průjezd Fidela Castra městem pozorovaný z altánu. Svou každodennost Janina Turková objektivizuje. Shlíží na sebe z výšky jak vlastní účetní.

Když v roce 1960 uviděla na ulici mimochodem svého syna Leszka s kamarádem, zapsala ten postřeh nestranně: v "Mimochodem", pozn. 36 364 -  Lesław (Lesiu) Turek a Bogdan Zaleski". Ani slovem nepřipomněla, že je to její nejstarší syn.

Ta věcnost šokuje její dceru. Táta prošel dvěma koncentračními tábory. Prvním datem, které Ewa vyhledala v matčiných sešitech, byl návrat otce z tábora. Ukázalo se, že Janina nenapsala nic, co bychom očekávali, například: "Návrat mého milovaného manžela, o kterého jsem se tak bála, z Osvětimi". Janina Turková zaznamenala pouze "návštěvu Czesława Turka (Sławka)". V části "Neohlášené návštěvy".

Co více, o sobě samé píše rovněž ve třetí osobě: 23. 3. 1974 - "Bridž u Janiny (Aćki) Turkové, na ul. Parkové".

4

O sobě, popravdě, nepsala nikdy. Jestliže zapsala, co snědla - byl to zápis o jídle, a ne o tom, zda jí chutnalo.  Jestliže zapsala, jaký předmět náhodně našla - byl to zápis o předmětu, a ne o tom, zda jí nález opravdu způsobil nějakou zvláštní radost.

Zamýšlíme se s dcerou, jak její matka přišla na myšlenku zaúčtovávat události. "Možná, že je to porucha," říká Ewa Janeczková. "Před válkou, v roce 1938, si máma coby náctiletá vedla deník. Ale našla ho babička a přečetla. Deník navždy zmizel. Byla tam pasáž o orgii, které se s přáteli zúčastnila. Jenže celá orgie, to byl tanec na stole. Babička jí ztropila scénu před nějakým chlapcem. Máma později napsala, že ji ničí užívání nesprávných slov. ">>Orgie<< znamená asi něco jiného".

Po znesvěcení intimního deníku se 16tiletá Ačka cítila jak "čarodějnice předurčená hranici". "Jak by mi krev zalila hlavu," napsala.

Od té doby se přestala svěřovat na papíru.

Tajemství Janiny Turkové se musela skrývat v zámlkách.

Lidé psali deníky z různých důvodů. Básník Lechoń zaznamenával události z důvodu autoterapie. Thomas Mann - protože se mu líbilo "přidržet unikající den". Fernando Pessoa - jelikož chtěl "učinit svůj život majetkem lidstva", a jeho knižní hrdina Soares, protože "je lepší psát, než se odvažovat žít". Gombrowicz psal deník, aby "vyřešil svůj největší problém: já". Tyrmand chtěl od deníku "zjištění sebe, což je tradiční touha vyvrženců na okraj života". Pro Pascala bylo zase úzkostlivé zapisování každodenních událostí "způsobem, jakým pomalu umírá minulost".

Důvod, z jakého psala Janina Turková, neznáme.

Pro psychoterapeuta by to bylo jasné: obsedantně-kompulzivní porucha. Pro rodinu Janiny Turkové to tak jasné není. Kdyby tomu tak bylo, Claude Monet, který 21 let maloval tytéž lekníny, by ji měl taky. Ewa dále prohlíží papíry, snímky a sešity.

Psala tajně. Nechtěla, aby někdo věděl o existenci jejích deníků. Když cestovala mimo domov, psala si večer něco stranou na kousky papíru.

Nezaznamenala žádné názory. Očíslované události nikdy neobalila žádná reflexe.

Možná, že ji rozdělení života na oddíly a každodenní přidávání nových bodů uklidňovalo? V tradičních intimních denících, které po francouzské revoluci začaly vést ženy z měšťanského prostředí, spatřovali badatelé terapeutickou, uklidňující, utišující úlohu. Každodenní zápisky měly dát píšícím ženám pocit bezpečí. Přesto, že se móda psaní o sobě v devatenáctém století velmi rozšířila, ženy se se psaním skrývaly.

Vracela se Janina Turková ke starým zápiskům, protože měla potřebu prožít ještě jednou totéž? "Nevím," říká vnučka. "Nic nevíme," říká zeť. 

5

Když začala psát deník svého života, neměla ještě 22 let. Krakov byl hlavním městem Generálního gouvernementu, a náměstí se jmenovalo Adolf Hitler-Platz.

Začala si dělat zápisky poté, co jejího manžela uvěznilo Gestapo.

Pravděpodobně na něj někdo donesl, že pracuje v odboji. Byla tehdy v pátém měsíci těhotenství s nejstarším synem. Bydlela s rodiči na ulici Slunečné 4, v jednom z nemnoha krakovských bytů, které měly koupelnu. Němci dům vyvlastnili a nájemníky přestěhovali na Parkovou poblíž Podhorského rynku. Podhoří bylo ubohá čtvrť na pravém břehu Visly. Spisovatel Adolf Nowaczyński napsal: "Uvidět Podhoří a zemřít". Nemnoho domů tam mělo kanalizaci a plyn. Nebylo dokonce ani vydlážděných ulic. Janina Turková si až do roku 2000 stěžovala na studený byt. Cítila se tou čtvrtí ponížená. Blízko jejího domu stála jedna ze čtyř bran do ghetta.

V červenci 1943 porodila Lesława. Němci žádali za propuštění manžela peníze. Sbírala je mezi rodinou a přáteli. Když měla celou sumu, šla na Gestapo, ale zjistilo se, že Czesław Turek už ve vězení Montelupich není. Byl převezen do Osvětimi a nedalo se nic dělat. Co dva a půl dne dočetla knihu. Za celý rok 1943 jich přečetla 148.

     Když na podzim zaplňovala svůj první sešit s kapitolami: "Kino", "Četba", "Výlety", "Přehlídky", úřadující krakovský gubernátor Hans Frank vyhlásil výjimečný stav. Od toho momentu bylo možno v souladu se zákonem vraždit lidi podle vlastního uvážení policisty. "Neváhal jsem slíbit Führerovi, že za jednoho Němce bude rozstříleno sto Poláků," zapsal Frank ve svém deníku. "Stísněnost je těžko popsat," poznamenal si 18. 10. 1943 obyvatel Varšavy Ludwik Landau. Toho dne Janina Turková zaznamenala, že byla v kině "Umění" na "Waltzu lásky".

O dva dny později Němci provedli krvavou exekuci na ulici Wielické. Hon na lidi zesílil. Janina už dva večery četla "Deníky" Kateřiny Mansfieldové. Ta britská spisovatelka zemřela mladá. Větší část života proležela v lůžku, žila na okraji událostí. "Kdyby mi bylo umožněno," psala Mansfieldová, "vznést jediný výkřik k Bohu, zvolala bych: Chci být skutečná!".

Janina Turková se k té větě musela vracet často, protože ještě dnes se kniha otevírá na této straně.

Němci předstírali, že život plyne normálně. V říjnu změnili čas z letního na zimní, otevřeli v Krakově rybářskou školu, zorganizovali výstavu úspěchů soukenictví a rovněž chopinovskou výstavu, která měla dokázat, že Chopin byl Němec. Janina byla pětkrát v kině, dvakrát na jmeninách. Dávala květy.

Peníze došly, tak s rodiči pili čaj z páleného cukru. Cukr se karamelizovalo na pánvi dohněda a po ochlazení rozpouštělo ve vodě. Byly dny, kdy dominoval višňový džem. Celý oběd: voda s višňovým džemem, houska s višňovým džemem.

Možná, že Janina věřila, že až se muž vrátí domů, ona mu ukáže soupis věcí, které se staly bez něj? Možná usoudila, že dokud bude zapisovat, Czesław bude žít?

Ale proč tedy všechno zapisovala potom, když byl muž u ní? Ve dni osvobození Krakova, 18. 1. 1945, snědla černý chléb a zapila ho černou kávou. V noci četla Hermana Hesse. Nazítří před snídaní nakreslila v sešitě příčnou čáru. Napsala pod ni: "POLSKO, dříve - Generální gouvernement", a potom, že snědla bonbón z mléka a sladu. 

6

Peníze na tác:

1955 - 2 zl.

1965 - 5 zl.

1977 - 10 zl.

1981 - 20 zl.

1986 - 50 zl.

1990 - 500 zl;

1991 - 2000 zl;

1991 - 10 000 zl;

1993 - 50 000 zl;

1995 - 2 zl;

1997 - 5 zl.

Pak přestala chodit do kostela.

7

Po smrti Janiny byly sešity přestěhovány do dceřina domu. Obří vila sousedí s pekárnou, kterou vede její zeť. Je vyhlášená po celém okolí. Deníkům rodina vyhradila pokoj v prvním patře, leží na policích i na podlaze. Ve štosech - podle oblastí života.

Ewa Janeczková (pravá dáma, úplně jako Janina - říkají o ní sousedé) v rukavičkách pořádá byt po mámě. Připravuje materiály pro Guinessovu knihu rekordů - existuje šance v kategorii "nejdéle psaný deník".

Dcera odhaluje nové tajemství.

"Existují! Existují pohlednice, které máma napsala," telefonuje mi.

"Nicméně je nikdy nikomu neposlala," diví se po chvíli.

Ukazuje se, že pohlednice matka psala zřejmě jen pro sebe. Janina Turková v nich konečně promlouvá vlastním hlasem.

Pohlednice z března roku 1957, zapsaná ve 36. roce života, ještě před rozvodem: "Nechtít mnoho. Nemluvit příliš mnoho o sobě."

Pohlednice zapsaná po Velikonocích 1976: "Svátky uplynuly. Prožila jsem je dosti efektně ve společnosti Dětí a jejich Otce. Je to přece 18 a půl roku rozluky. Těžko si zvyknout."

V létě 1976, ve věku 55 let: "Rabka. Koupila jsem si noční košili, kterou budu nosit jako sukni. Jestli si troufnu."

Opět v létě, v roce 1976: "Jsme na neohlášené návštěvě, což nesnáším."

Pohlednice napsaná, když dosáhla 59 let: "Odkud se ve mně bere tolik stesku po čemsi, ta nenaplněnost srdce? Musím se dobře ovládat. Nedávat najevo potřeby."

V květnu roku 1981: "Vedra. Toužím po něčem, co je těžko uchopit a vyslovit. Chtěla bych odjet do dálek s někým takovým, jako jsem já. Ale skutečnost nezná iluze. Tkvím na Parkové, která je v létě naštěstí velmi hezká a jiná než ostatní."

Červen, v Polsku vojensky výjimečný stav: "Rekreace. Sláva. Nepříliš daleko odsud je základna tryskáčů. Hukot. Jako za války. Prožila jsem válku od 18. roku života. Nechci na ni ani vzpomínat!!!".

Pak pohlednice napsaná před 61. narozeninami. "Mám soudružku v samotě: mouchu. Když je v pokoji teplo, a když něco jím, poletuje. Tak už je to po několik týdnů."

O dva roky později: "V neděli jsem obvykle sama. Čas plyne tiše, nic nechci, na nic nečekám. Bude to, jak to být má, nebudu už se bouřit."

O rok později: "Kolik je žen čekajících na vedlejší koleji? Žiji, nebo předstírám, že žiji? To zapisování, ta statistika, má mě oklamat? Kdybych přestala zapisovat, musela bych se vrátit k sobě samé."

Lístek napsaný půl roku před smrtí: "Jsem na předělu mezi životem a smrtí. 78 a půl roku života, není se co rozbíhat, spíše třeba brzdit. Hodně jsem v životě vytrpěla. Metafyzika mi dělala společnost skoro pořád, nejednou bylo těžké se s ní porvat. Chtěla jsem milovat, ale toužila jsem také být milována. A tady jsem narážela na těžkosti. Výsledek... samota!!!".

33 dní před smrtí: "Začínám se vydávat špatnou stezkou, optimismus vyhasíná a přichází rezignace. Tak blízko konci dne plyne moje loď."

Poslední pohlednice, 32 dní před smrtí: "Včera mi upadl ovladač od televizoru na parkety - lítost."

7

11. 11. 2000, sobota. Poslední večer v životě Janiny Turkové vyplnilo sledování televize. Zemřela náhle. Nazítří, poté co vyšla z domu, dostala srdeční slabost. Lidé kolem zavolali pohotovost. Nad ránem ještě napsala lístek: "Evičko, od třetí v noci mě moc bolí srdce. Asi infarkt. Vzala jsem si tabletky." Před třetí stačila shlédnout:

71 040 - "Panorama";

71 041 - "Slovo na neděli";

71 042 - film "Hra na Boha";