S Gottem a bez Boha

Autor: LUDĚK NAVARA, MF DNES, 10. I. 08

Češi si vytváří kulturu místo antidepresiv, říká polský spisovatel Mariusz Szczygiel, autor Gottlandu

Ta kniha vyvolala obrovský zájem. Ale také otázky: Ten Polák dokáže opravdu psát o nás, o Češích? A může napsat něco nového, co nevíme sami? Autor se stal najednou známým i v Česku. Ale také mu začaly problémy. Muzeu Karla Gotta se nelíbí její název. Jmenuje se totiž: Gottland.

Začněme tedy sporem o jméno Gottland. Bojíte se soudu?

Česká a polská nakladatelství vypracovala společné stanovisko, že muzeum Gottland nemůže mít právo na titul knihy. Titul je součástí literatury a svobody slova. Je to metafora. Kniha nemůže být konkurencí pro instituci. Osobně se domnívám, že moje kniha je pro muzeum reklamou. Vím, že mnoho Poláků se tam po přečtení Gottlandu chtělo podívat. Což je v pořádku, muzeum je zajímavé.

O jiném titulu tedy neuvažujete...

Nevím, jestli evropská nakladatelství, která se chystají knihu vydat, nebudou žádat změnu názvu. Zatím mě před toto dilema nikdo nepostavil.

Půjdete do soudního sporu, bude-li třeba?

Autor před soudem? Ale moc rád! Vidím, že se nad mou knihou vznáší duch Franze Kafky.

Podívejme se na ten název jinak. Neurazil se ještě někdo?

Nevím o tom. Když jsem byl v Gottlandu, několikrát jsem tam viděl davy lidí ve věku 60-90 let a měl jsem dojem, že se netrpělivě tísní před vchodem, jako by měli vstoupit do nebe. Nebo aspoň do očistce. Uvnitř pak dochází k určitému uklidnění. Tam mají lidé pocit soudržnosti. Soudržnosti lidí, kteří společně s Gottem přežili komunismus. Jako by tam chtěli nalézt duchovní rovnováhu, že všechno je prima a my jsme taky prima a život je v pohodě a naše minulost je v pohodě... Měl jsem na mysli konkrétní návštěvníky v konkrétním věku, ne celý národ.

Dobře, ale název přece provokuje...

Pro čtenáře, který v knihkupectví najde knihu s titulem Gottland, je to provokace. V českém knihkupectví možná nesnesitelná provokace. A hele, nějaký Polák nás nazývá Gottlandem, to nebude příjemné čtení! Takovou reakci jsem chtěl vyvolat. V Česku vám ten název rovnou říká, že se na vás někdo dívá zvenčí. Ale čím více se čtenář do knihy začte, tím více začne chápat význam tragický. A později i metaforický. Gottland je nejen zemí zpěváka, který lidem říkal (vlastně zpíval), že život je nádherný, ale je to také boží zem. Ovšem ve smyslu toho, co napsal básník Holan v Terezce Planetové: „Nevím, kdo bohům prádlo pere, však špínu z něho pijem my...“ Možná to je poselství mé knihy.

Vy věříte, že Gott Čechům dokáže nahradit skutečného Boha?

Ne. Ale někomu poskytuje, možná podvědomě, duchovní rozměr, jaký dává náboženství - tomu věřím. Stejně jako literatura a umění. Nezapomínejte, že v novinových zprávách jsou holá fakta, kdežto v reportáži má svět vůni a chuť, je mrazivý nebo horoucí, vzbuzuje klid nebo odpor a reportér má šanci podělit se se čtenáři o své dojmy. A takový byl právě můj dojem. Muzeum Karla Gotta může pro někoho mít dokonce i sakrální rozměr.

Jak kniha vznikla?

Pracoval jsem v deníku Gazeta Wyborcza, sedm let jsem psal reportáže o Polsku, potom jsem stejně dlouho moderoval na komerční televizní stanici talk show. Byl jsem určitou celebritou, něco jako vaše Pawlowská, a necítil jsem se ve své kůži. Byl bych se moc rád vrátil k psaní, ale měl jsem už po krk polských námětů. Náhodou jsem jel do Prahy udělat pro jeden časopis rozhovor s Helenou Vondráčkovou. Líbila se mi melodie vašeho jazyka. Vyprávěla mi o své kolegyni Martě Kubišové. Napadlo mě - to je námět pro polské noviny! Rozhodl jsem se, že se naučím česky. Po roce od tohoto předsevzetí jsem zpracoval text. Ukázalo se, že v Polsku se o Češích píše dost málo.

Jak Poláci reagovali?

Když jsem napsal reportáž o Baťovi, všichni říkali: My jsme o něm v Polsku nic nevěděli! Přílohu Gazety Wyborczy Velký formát, kde byla reportáž v roce 2002 otištěna, vyložily všechny Baťovy obchody ve Varšavě na pulty. Dokonce jsem získal u Bati slevu, přestože moje reportáž není pro rodinu Baťových zrovna příznivá. Poprvé v životě jsem zažil, že lidé psali do redakce a žádali o zaslání tohoto čísla, protože bylo už vyprodané a oni o reportáži jen slyšeli od známých. Byl to pro mě šok. V době, kdy největší článek má v „macdonaldizovaném“ tisku sedm normostran, chtěl někdo číst mých 30 stran o Baťovi! Poté jsem napsal reportáž o Lídě Baarové a čtenáři reagovali voláním, že o ní také nic nevěděli. A tak dál.

Tehdy jste se rozhodl napsat knihu o Česku?

Ano, napadlo mě, že připravím učebnici Česko a Československo pro Poláky. Trochu mne vyvedlo z míry, že za své práce o Češích - píšu na toto téma sotva šest let - jsem v Polsku získal celkem sedm cen. Od čtenářů, knihkupců, novinářů, rozhlasu, klubu reportérů a sám už nevím od koho.

Gottland je o Češích a jejich minulosti. Jak nás vlastně vidíte vy sám?

Mohu uvádět různé osoby a jejich vlastnosti, to je můj pohled na Čechy: Když se podívám na Martu Kubišovou, vidím shovívavost. Povídali jsme si v polském rozhlase o mé knize. Téměř všichni citovali jednu její překvapivou větu. Na otázku, zda může odpustit těm, kteří za komunismu dělali, že ji nevidí, a přecházeli na druhý chodník, odpověděla, že neví, komu odpouštět. „Vždycky jsem špatně viděla, nepoznávala jsem lidi na víc než dva metry. Teprve před dvěma lety jsem si dala udělat laserovou operaci a konečně dobře vidím. Zaplať pánbůh za tu krátkozrakost, kterou jsem tenkrát měla!“

Když se podívám na Helenu Vondráčkovou, vidím upřímnost a odvahu. Jistě se pamatujete, jak se o ní v českém tisku rozpoutala diskuse, zda skutečně podepsala antichartu. Diskusi ukončila ona sama. Sdělila médiím, že jakýkoli protest v té době znamenal sebevraždu a že kdyby byla v době anticharty doma a komunisté s tím za ní přišli, byla by jim to podepsala. Obdivuhodné přiznání, které ohromilo mne i čtenáře u nás. Mimochodem: když píšu o hrdinství Kubišové, neznamená to, že odsuzuji Vondráčkovou. Jako reportér se snažím postavy svých textů pochopit.

Vědí Poláci víc o Češích, či naopak?

Myslím, že toho o sobě víme dost málo. Chováme se k sobě jako ignoranti. Ačkoli Poláci jsou více fascinováni Čechy. Mám na mysli mladou generaci. Občas se mi přihodí něco milého, například když mi u Kalicha v Praze přinese číšník pivo a pronese proslov o naší bitvě u Grunwaldu, kde jsme porazili křižáky. Za účasti Jana Žižky. Všechno věděl! Abych ale řekl pravdu, vy Poláky dnes k ničemu nepotřebujete. My se svým katolicismem pro vás nemáme žádnou mentální nabídku -a dlouho mít nebudeme.

A jak nás tedy vidí Poláci?

Mladí zbožňují český film a Nohavicu. Studenti pravidelně navštěvují přehlídky českého filmu. Téměř každé město pořádá „festival českého kina“. Kromě toho je režisér Petr Zelenka pro mladé Poláky někdo jako současný Kafka. Ustavičně mě časopisy a divadla z celého Polska žádají, abych o Zelenkovi pro ně něco napsal. Představte si, že Příběhy obyčejného šílenství, kde muž souloží s vysavačem, patří v katolickém Polsku k nejproslulejším divadelním představením! Místo brutality vtip. Co se zdá být nechutné, je zkroceno. Nepříjemné pocity jsou potlačeny smíchem. Mám teorii, ze si Češi vytvořili kulturu místo antidepresiv. To se mladým lidem v Polsku líbí.

Ale určitě slyšíte i jiné názory...

Během několika let práce nad knihou Gottland jsem si uvědomil, že existuje slovník český a slovník polský. Když Češi mluví o svém pragmatismu, pojmenují to někteří z nás „nedostatek odvahy“. Když Češi mluví o svém strachu, pojmenují to někteří z nás „zbabělost“. Když Češi mají dojem, že jsou vtipní, říkají někteří z nás, že jsou směšní. Češi říkají: ateisté, my: bezbožníci. Když Češi říkají, že tragédii léčí smíchem, nám připadají povrchní, plytcí. Před rokem jsem chtěl přiblížit čtenářům Gazety Wyborczy obyčejné české občany, kteří nevěří v Boha. Češi jsou pokládáni za nejlaičtější evropský národ. Pro Poláky exotika. Napsal jsem reportáž A jak se vám žije bez Boha. Reakce na tento text, pozitivní i negativní, přesáhla veškerá očekávání redakce. Celkem 500 dopisů! Mezi pozitivními ohlasy, které převažovaly („Obdivuji Čechy pro život v souladu s etikou, ač bez náboženství“, „Duševně se cítím Čechem“), bylo i mnoho zklamání. Například zmínka o světském hospici v Ostravě, kde si pacienti nepřejí žádné bohoslužby, vyvolala rétorické otázky s náznaky zoufalství: „Jak je možné bojovat s rakovinou bez Boha?!“ Život bez Boha - podle některých polských čtenářů - je totožný s nedostatkem morálky. Lze žít bez Boha a lze se vzdát Hitlerovi -význam je stejný. „Je-li možno žít bez Boha, je vše dovoleno. Je možné také stáhnout ocas a kapitulovat -je to lepší, výhodnější. Zachránit si život, historické památky - prima, že jo? Ať se obětují jiní, my počkáme.“ Takže záchrana historických památek je příznak bezbožnosti. Čtenáři je to jasné. Zřejmě proto, že je Polák a katolík? Pro některé čtenáře by nejlepší metodou pro sebespasení bylo, kdyby se vůbec nepsalo o laických Češích.

Jak se vy osobně díváte na postoje Čechů a Poláků ke klíčovým historickým událostem?

Hodnotit metody na přežití v mezní situaci nemá smysl. Mám teorii, že bratři Mašínové by v Polsku měli pomník v každém větším městě, kdežto v Česku jejich čin stále budí pochybnosti, protože zabili nevinné lidi a jejich útěk byl soukromou záležitostí, ne bojovým úkolem. Nejsou jednoznačnými hrdiny. My máme víc jednoznačných odpovědí. Katolicismus nám umožňuje snadné soudy. Když zemřela slavná sestra Lucie z Fatimy, polský tisk psal „Sestra Lucie mnohokrát hovořila s Pannou Marií“, kdežto český tisk psal „... mnohokrát prý hovořila s Pannou Marií“. Česko je země pochybností, to semi líbí (smích). Polští čtenáři, kteří se o Čechy dříve nezajímali, mi píší, že nyní vidí, že se ten národ nemohl chovat jinak. Že česká metoda není horší. To považuji za úspěch knihy v Polsku. S jedním rozdílem: kdyby byl knihu psal Čech, byla by asi vtipnější, u mne je zato víc tragiky a napětí.

Zmiňujete se o Nohavicovi, který je díky své těšínské adrese tak trochu krajanem. Ví se o jeho minulosti v Polsku?

Mám dojem, že o tom u nás skoro nikdo neví, a já o tom pro Poláky psát nebudu. Nemohu udávat jejich oblíbeného umělce.

Zklamal?

Chápu, že se ocitl v těžké situaci. Kdybych já takovým způsobem zklamal své obecenstvo či společnost, asi bych to lidem chtěl všechno upřímně a podrobně vysvětlit. Nabízí se ovšem otázka, zda opravdu obecenstvo TAK MOC zklamal? Mluvil jsem ve vlaku s učitelem z Ostravy, ten mi řekl: „Já ani moji kamarádi se Nohavicovi nedivíme a ani ho neodsuzujeme.“ - „Proč?“ zeptal jsem se. „Protože tady každý žil, jak uměl.“

Komu fandíte ve „sporu“ Nohavica - Hutka?

Kdo je to pan Hutka? Ale vážně: jako má Nohavica právo o své vlastní věci zdrženlivě informovat, má Hutka právo vyjádřit šok, emoce a soud svým způsobem, tedy písní.

Vyvolává nějaký polský umělec takový zájem veřejnosti o jeho minulost jako Nohavica u nás?

Ne.