Zavazadla paní K.

Přeložila Helena Stachová


   Nejlepší je koupit nové koberce a pošlapat je. Jako to udělala rodina jedné ženy z Bydhoště. Roztáhli v bytě dva nové koberce a pět dní po nich chodili v botách.


   Je jí 69 let.
   Do dneška bydlela ve Varšavě v Jeruzalémských alejích č. 101.
   Teď bezradně sedí na posteli.
   Vedle ní leží poslední číslo tydeniku Przekroj.


   Před rokem byla nominována na Oscara za nejlepší ženskou roli. Spolu s Elizabeth Taylorovou v Kdo se bojí Virginie Woolfové a Anouk Aimée v Muži a ženě. Neuměla dost dobře anglicky, a tak přijela do Hollywoodu s vnučkou Erikou, studentkou anglistiky. Den před udělením Oscarů zašly na jednu z šestnácti recepcí. Ve dveřích uviděly, že všichni vstali a začali komusi tleskat. Pošeptala vnučce, že tu asi je někdo slavný. „Babičko, to vítají tebe,“ odpověděla Erika.
   Gregory Peck vyzval vnučku k tanci. Ve Variety vyšla zpráva, že Ida Kamińská šokuje svou skromností. „Je oblečena velmi elegantně, ale své brilianty nechala ve Varšavě. Je to velká herečka, pro niž šperk nemají žádný význam.“
   Nikdy v životě neměla jediný briliant.
   Byla první herečkou z komunistického bloku nominovanou na Oscara. Když vystoupila z auta před divadlem, v němž se konala oslava, lidé jí začali provolávat slávu. Ve foyer se musela postavit na stupínek a několik minut se chovat jako manekýna poslušná výkřiků fotoreportérů (všichni byli v černém smokingu). Současně ji houf novinářek zasypával otázkami týkajícími se jejího oblečení a účesu. Přicházeli ji uvítat nejvýznamnější herci Hollywoodu, jenže ona nevěděla, kdo je kdo. Mnoho známých agentů jí nabízelo své služby, ale ona říkala vnučce: „Ne, ne. Řekni jim, že se vrátím do Polska.“


Nejlepší je nebrat s sebou žádnou pánev. Rozhodně ne novou, nebo začnou potíže.


   Hrála obchodnici v československém filmu Obchod na korze v režii Elmara Klose a Jana Kadára. Film získal Oscara jako nejlepší neanglicky mluvený film v roce 1966. Většina členů Akademie se příští rok rozhodla nominovat ji na cenu za nejlepší ženskou roli.
   Obchodem na korze je textilní galanterie v bezejmenném malém městečku na Slovensku v roce 1942. Její majitelkou je 78letá Židovka Rozálie Lautmannová.
   Přijde za ní Tono Brtko, obyčejný člověk, ani dobrý, ani zlý. Jeho manželka ho považuje za smolaře, ale když mu nový velitel policie nabídne, aby se stal novým majitelem obchodu, vidí pro sebe i manžela šanci: „Hledej pod podlahou zlato!“ poroučí mu.
   Tono pochopí, že v krámku žádné jmění není. Lautmannová je hluchá a myslí si, že jí poslali pomocníka. Dává mu obleky po manželovi, vaří mu polévky a on jí opravuje nábytek. Před manželkou hraje tvrdého árijského správce.
   Jednoho dne se musí před krámek dostavit všichni Židé. Tono se strachy opije a rozhodne se ženu ukrýt. Ale stařenka si davu všimne a chce jít ven. Nechápe, proč jí to jindy přátelský, ale teď stále agresivnější Tono zakazuje. Brání se, ale muž ji zažene do sklepa. Žena zakopne a o něco se udeří. Když Tono zjistí, že ji zabil, oběsí se ve sklepě.
   V poslední scéně se Rozálie a Tono v bílém procházejí po bílém, sluncem zalitém korze.
   Známý kritik New Yorkeru Kenneth Tynan napsal, že plakal ještě cestou z kina.

   Několik hodin před předáním cen uspořádala americká televize anketu, v níž diváci tipovali, která herečka vyhraje. Vyhrála Kamińská, dostala o 200 hlasů víc než Taylorová. Jenže Oscara získala Taylorová.
   V Hollywoodu vyslovila Ida Kamińská jedinou prosbu. Div kvůli tomu nepřišla s vnučkou pozdě na oslavu. K hotelu Beverly Hills přijížděly limuzíny. Každá s vlaječkou země, odkud host pocházel. Když Ida spatřila na voze československou vlajku, požádala, aby tam dali i polskou.
   Dojely před divadlo se dvěma vlaječkami na kapotě.


Ze všech rendlíků sedřou email, protože pod ním hledají zlato.


   Je drobná, malá, jemná a ctižádostivá.
   Teď po úspěchu Obchodu na korze se jí všichni ptají, proč nehraje v polských filmech. Doma jí dvacet let nenabídli roli, svůj první poválečný film natočila v Československu. „Většina polských režisérů jsou Židé, proto se bojí angažovat židovské herce,“ odpovídala donedávna – a tato věta udělala společenskou kariéru.

   Narodila se v Oděse, protože její rodiče jezdili se svým divadlem po celém carském Rusku. Debutovala na jevišti, když jí bylo šestnáct let, a od té doby se v divadle říkalo, že se do Idy musí každý zamilovat. Asi stejně jako každý musí prodělat spalničky.
   Její matka Ester Ráchel Kamińská měla ráda každého člověka, který měl aspoň jednu dobrou vlastnost. Když neměl ani jedinou, ospravedlňovala ho tím, že ten člověk přece vypráví dobré anekdoty. O oblíbených hercích říkávala: „Ať ho Pánbůh opatruje.“
   Pocházela z malé obce Porozovo, kde měl otec obchod. Ve Varšavě se objevila na scéně, když jí bylo 22 let. Ještě za jejího života se o ní říkalo, že je matkou židovského divadla. Psalo se: „Ester Ráchel je tak vynikající herečka, že slovo ´hrála´ je v jejím případě urážkou.“ Poslední větou, jakou vyslovila před smrtí, bylo: „Za chvilku spadne opona.“
   Idin otec Abraham Kamiński byl tak pravdomluvný, že když byl manželce nevěrný, ihned ji o tom informoval. Pocházel z chudiny varšavské čtvrti Wola. Sám se naučil několika cizím jazykům. Záleželo mu na tom, aby pěkně bydleli, proto měli vždycky jako první z celého okolí plyn, ústřední topení a elektrický proud.
   Chtěl bydlet v krásných nežidovských ulicích.
   Říkal, že je třeba naučit Židy žít lépe.
   Za peníze, které jeho žena přivezla z různých vystoupení v Americe, začal stavět divadlo v centru Varšavy, kde skoro žádní Židé nežili. Založil ho v rotundě v Obožné ulici 1/3 a udělal z něj první profesionální židovské divadlo. Chtěl, aby sem chodili ti, kteří nikdy své ulice neopouštějí.

   Až do té doby panoval názor, že Židé jsou příliš chudí, než aby mohli mít vlastní divadla pro činohru, operu a operetu. Jedno divadlo musí tedy obecenstvu poskytnout všechno, a to v jedné hře – v operetně kabaretním melodramu. Kamińských chtěli hrát světovou klasiku v jidiš. Na svých turné po USA už takové případy viděli.
   Na Second Avenue v New Yorku hrála místní hvězda Adler židovského Hamleta, hru upravil Zolotorowski, kterému se říkalo Iče Kutas (Čurak – přip. aut.). Vylepšil Shekespeara a monolog Být či nebýt změnil na Co je to člověk? Adler se na roli nepřipravil, a tak začal nervózně obcházet po jevišti, a v celém divadle bylo slyšet hlas nápovědy: Co-je-to-člo-věk? Herec konečně došel na proscénium a vykřikl: „Co je to člověk? Iče Čurak mi bude vykládat, co je to člověk?“ A odešel.
   Ida to vypráví při různých příležitostech. Židovský Hamlet? Pár problémů navíc!


Každý má právo si s sebou vzít jen dvacet knih.


   Těsně před válkou měla své Varšavské židovské umělecké divadlo, dceru Ruth (herečku) a druhého manžela Mariana Melmana (herce). Hráli v USA, Rusku a ve Francii. Ve Vilně se při oslavě jejího 20letého působení na scéně tísnilo v divadle s 600 sedadly na tisíc diváků a těm, kteří zůstali venku, někteří vyprávěli, co se děje uvnitř.

   Varšavské divadlo i její byt byly rozbombardovány začátkem září 1939, když seděli v krytu. Nezbylo jí nic než jeden prstýnek a dva kožichy.
   Ve sklepě s nimi seděl Bílý Armstrong.
   Jmenoval se Adolf Rosner, ale říkalo se mu Adi. Podepisoval se Eddie a později Edi. Prodávaly se jeho podobenky, na nichž hrál na dvě trubky najednou. Jako 19letý získal v Americe druhé místo v džezové soutěži, v níž vyhrál Armstrong. Jeho otec byl švec z Osvětimi. Adi přijel z Berlína na koncerty do Polska a Ruth Kamińská zpívala s jeho souborem v Café Esplanada. Během prvního bombardování jim zachránil život klavír, pod který se schovali.
   Ve druhém týdnu bombardování požádal Adi v protileteckém krytu Ruth o ruku. Ida dala dceři věnem prstýnek a dvě plechovky sardinek, které našla v troskách domu.
   Z krytu vylezli za tři týdny. Nějakou dobu spali i známých. Za to, že neudá, že v domě jsou Židé, pobírala domovnice horentní částky. Jednoho večera přišla novinářka paní Ślapaková s varováním (zdarma), že musejí okamžitě odjet, protože Ida Kamińská je na indexu režisérů protifašistických her, a tudíž určena k likvidaci.

   Sověti už obsadili východní Polsko. Řekla: „Pojedeme tam, kde vládne spravedlnost a bratrství.“ Němci pokusy o útěk na Východ sice trestali, ale Adi je zachránil. Na hranici ukázal svou trubku a plakáty svého slavného souboru z Berlína.
   Sovětské úřady jí daly divadlo ve Lvově, ale Židé ji přemlouvali, aby odjela za oceán. Říkala si, že je to strašné. Přijela přece do země, kde si všichni byli rovni a se Židy se zacházelo důstojně. Matka toužila řídit aspoň divadlo patřící židovské obci, kdežto ona teď má dokonce divadlo státní! Komunisté si jí tolik váží, a ona by měla všeho nechat a odjet někam, kde by se ze dne na den stala odporně bohatou?

   Válka postupovala do hloubi Ruska, a tak přes Charkov a Baku odjeli do Frunze v Kyrgyzstánu.
   Ve Frunze hráli dva roky divadlo v koncertním sále. (Jejím největším přáním bylo napít se v tomto městě čaje ze sklenice se lžičkou, a ne z plechovky od konzervy.)
   Ve Frunze porodila Ruth dceru. Její jméno Erika bylo zkratkou jmen Ester Ráchel Kamińská. Ida ve stejné době porodila Viktora a děti byly považovány za dvojčata.
   Adi založil džezový orchestr a první tajemník Komunistické strany Běloruska Pantelejmon Ponomarenko jim dal roku 1942 darem vlak. Roku 1943 hráli v prázdném divadle v Soči pouze pro Stalina, kterého z jeviště ani neviděli. Byli pak ujištěni, že se mu představení líbilo. „Jsme tedy v bezpečí aspoň na pětadvacet let,“ řekl Adi Ruth.
   Od té doby se říkalo: Rosner, ředitel Stalinova soukromého orchestru.
   Ale roku 1946 vyšel v Pravdě článek nazvaný Triviálnost na estrádě, ve kterém se tvrdilo, že Rosner používá triků a hraje hudbu, která demoralizuje. Džez je to hudba duchovní bídy! „Kdo dnes hraje džez, zítra zradí vlast!“ Stalin nakonec slovo „džez“ zakázal užívat.
   Rozhodli se, že se co nejdřív vrátí do Polska. Ida s Marianem Melmanem a synem odjeli o několik dní dřív než děti. V osvobozené Varšavě se ubytovali s hotelu.


Nábytek je zakázán. Je nutno ho prodat nebo rozdat. Každý smí mít dva péřové polštáře, přikrývku a ložní prádlo.


   Adi ani Ruth s Erikou nepřijížděli.
   Dostala zprávu, že Adi byl zatčen za „vlastizradu ilegálním odjezdem do ciziny“ (takhle se dozvěděl, že jeho vlastí je SSSR) a za „kosmopolitismus“.
   Zavolala spolužačce Doby Taubinové z Moskvy, aby zjistila, co se doopravdy stalo. Doba volala nazpátek: „Tvůj zeť onemocněl, Ruth mu ve Lvově denně nosí do nemocnice jídlo,“ což znamenalo, že Adi byl zatčen.
   „Ví se, jak dlouho bude nemocný?“
   „Doufejme, že ne dlouho, tou nemocí onemocnělo mnoho lidí, ale někteří už z nemocnice odešli.“
   Intervenovala u několika ministrů, ale byla ujištěna, že se Poláci budou vracet ze SSSR později.
   Doba zavolala znovu: „Tvoje dcera šla za manželem a nakazila se taky.“
   Adiho sedm měsíců mučili, aby se přiznal, že je špion. Pak byl vynesen rozsudek – deset let v pracovním táboře v Chabarovsku. Za čtyři roky ho převezli na Kolymu.
   Ruth byla poslána do města Kokčetav v Kazachstánu, kde mohla bydlet v normálním domě, ale musela se denně hlásit na policii. Doba odvezla Eriku do Moskvy.
   Ida se vypravila za vicepremiérem. „Všechno naše úsilí je marné,“ řekl Jakub Berman a jeho sekretářka se rozplakala. Básník Julian Tuwim jí důvěrně sdělil, že sestra prezidenta Bieruta byla také vypovězena na Sibiř a nedá se proti tomu nic dělat.

   V osmačtyřicátém roce jí úřady navrhly, aby zorganizovala židovské divadlo v Lodži. Na to řekla, že do strany nevstoupí.

   Po dvou letech se dověděla, že Ruth byla propuštěna, ale nesmí do Moskvy, kde žila Erika. Jezdila z místa na místo a hledala práci. Ida jí poslala fotografický aparát a přenosnou temnou komoru, aby si mohla vydělávat fotografováním.
   V šestapadesátém roce se Ruth s dcerkou dostaly do Polska. (Zasloužil se o to jeden Idin známý, spisovatel tolik milující komunismus, že když přijel do Švýcarska, zabránily mu úřady stýkat se s více než dvěma osobami najednou. Jmenoval se Ilja Erenburg.)


Je lepší se v tom ložním prádle pár nocí vyspat.


   V roce 1955 byla ředitelkou jediného židovského divadla na světě mimo Izrael. Divadla ve Varšavě, městě s nejdelší tradicí jidiš. Zatímco Sověti už v roce 1949 zlikvidovali všechna svá židovská divadla. „To tedy znamená,“ poznamenal jeden její vtipný herec, „že u nás stát doplácí na tom, že pořád ještě chceme být Židy.“
   Divadlo se nachází v troskách Kronenbergova paláce na Královské třídě, tam, kde později postaví hotel Victoria. Divadlo nese jméno Ester Ráchel Kamińské. Celých patnáct let nikdo nehodil kámen na vitriny s plakáty.
   Na Západě se jí ptají, proč má divadlo v zemi, kde ze sta Židů přežil jeden. Odpovídá, že žijí a musí udělat všechno, co je v jejich silách, aby mohli žít dál.
   Její herec Henryk Grynberg často říkal, že dcera matky židovského divadla nemá právo zahodit dědictví jen proto, že herci a diváci byli vyvražděni.

   Nějakou dobu jezdili po Polsku starým vojenským autobusem, který už se pro armádu nehodil, protože výfukové plyny prosakovaly dovnitř.
   Na autobuse byl nápis Státní divadlo E. R. Kamińské. Nikoli Státní židovské divadlo. Nikoli Divadlo Ester Ráchel Kamińské.
   V Londýně a Amsterodamu bylo vyprodáno.
   V Legnici a Lodži – zaznamenal Grynberg – zaplnili diváci čtvrtinu hlediště. V židovském městě Lublině tři řady. V židovském městě Wloclawku nežije ani jediný Žid, ale úřady se rozhodly ukázal dětem Židy a vybraly představení podle románu, který je zahrnut do povinné školní četby: Meir Ezofowicz. Děti volaly: „Žid – Mojšek – Žid!“ Herci se cítili skvěle, jako ve starém židovském Polsku. „Jako kdyby žádný Žid nikdy nebyl zavražděn ani zplynován,“ říkali.
   Ida Kamińská vždycky nacházela nové herce mezi náhodně potkanými účetními, servírkami a ševci. Pro divadlo hledá góje semitského vzezření.
   Prostoduše lidem říká, co si o nich myslí, a skoro nikdo se neuráží.
   Říká se o ní, že když sestupuje po schodech, je to dáma, ale jakmile otevře pusu, je to děvčátko. Všechno ji baví, nic ji neunaví – život je stejně důležitý jako divadlo.
   Naříkají jen ti, kteří měli chuť na nějakou roli, jenže Ida do ní obsadila dceru, manžela nebo zetě.
   V létě jezdí do Sopotu, ale po čtrnáct dní vždycky zapomene jít na pláž. Sedí totiž v Grandhotelu a od rána do večera hraje karty. Ráda hraje s mistrem Polska v bridži. Vyhrává i prohrává velké částky.
   Koluje o ní pomluva, že Ida Kamińská často hrává poker s manželkami partajních tajemníků a vyhrává byty pro své herce.
   Jednu mladou herečku, která se neměla kam vtrnout, nechá bydlet ve své divadelní šatně. „Jsi příliš hezká, než abys nosila takovéhle boty,“ říká a kupuje jí nové.

   Na jevišti to dovede s herci tak, že vypadají jako profesionálové. Grynberg vypráví: „Roli Žida Hocmacha, který jako žonglér obchoduje se vzduchem, antisemitům se vyhýbá jako akrobat a policistům jako kouzelník, svěřila bývalému krejčímu, který prošel s armádou od Volhy do Berlína v příliš velikých rudoarmějských botách a vrátil se pěšky se šicím strojem na zádech. Nejlepší varšavští herci se hrnuli do zákulisí, aby se osobně seznámili s tak skvělým umělcem, a odcházeli zaraženi, protože jim o hereckém umění nedovedl nic říci“.
   Sama se vtěluje do všech rolí své matky. A protože je menší než ona a také drobnější, nosí vysoké podpatky. Výšku postavy navíc nastavuje stojacími límci. Herci mají pocit, že hrají s Ester.
   Jako Matka Kuráž se vrací z města, kde vyžebrala kus chleba, a nachází svou dceru zavražděnou. Kritici píší: „Jedna z největších současných tragédek se nemusí učit roli. Je to židovská Matka Kuráž.“ (Jan Kott) Stačí, že přijde na scénu, vzdychne – a lidé pláčí. Protože „společně s ní se objevuje sám Osud“ (Józef Hen).
   Proto režiséři Kadár a Klos chtěli, aby právě ona hrála Lautmannovou: „Hledáme herečku, která nebude předstírat.“


Za zloté nakoupit dolary a zašít je do plášťů. Koupit něco maličkého cenného: briliant.


   Tedy je odpoledne, sedí teď na posteli a nemá sílu se svléknout.
   Před čtyřmi měsíci přestala divadla v Horním Slezsku poskytovat Státnímu divadlu E. R. Kamińské své prostory. Nehodil se jim žádný termín.
   Před rokem byl natočen dokumentární film Její divadlo. Ale nepromítal se. Dozvěděla se, že se s tím nepočítá.
   Minulý měsíc ohlásili ve Varšavě ze dne na den promítání obou filmů najednou, Obchodu na korze i dokumentu. Nemohla tomu uvěřit, ale na začátku představení se všechno vysvětlilo. „Vypněte to, nebo podpálíme biják!“ křičeli v kině najatí lidé.

   Před měsícem televize každý den ukazovala davy lidí. V automobilce s transparenty „Očistit stranu od sionistů!“, v huti Varšava „Sionisté na Sion!“, „Židi do Izraele!“ Na krakovské náměstí přišlo sto tisíc lidí, každý transparent začínal slovem „sionista“. „Strana tedy dokáže zmobilizovat sto tisíc Poláků pod jediným heslem antisemitismu,“ napsal šokovaný Konstanty Jeleński v pařížské Kultuře.
   Dělníci nahnaní na tyto demonstrace se ptali jeden druhého, co to vlastně ten sionismus je. Bylo to zcela nové slovo.

   Ida celou dobu uvažuje, jak k tomu mohlo dojít?
   Spisovatel Leopold Tyrmand napsal, že situace Židů je schizofrenní. Komunismus likviduje všechny rozdíly v původu lidí, a proto mu Židé slepě slouží. Ale když je zapotřebí, komunismus tyto rozdílí vzkřísí. Pak se přestane hodit Žid-komunista jako nástroj v boji o moc, a začíná role obětního beránka. Komunismus tedy od Židů žádá, aby ho přijali jednak jako obhájce pronásledovaných, jednak jako pronásledovatele.

   Poslední dobou bere prášky na spaní.
   Před měsícem uslyšela ze spaní: „Sieg heil! Sieg heil!“ Probudila se, ale výkřiky neutichly. Běžela do sousedního pokoje, kde byl televizor: „Wieslaw! Wieslaw!“ křičeli lidé. Gomulka křičel, že pokud se v Polsku někomu nelíbí, může odjet, nikdo mu nebrání. Lidé volali: „Teď hned! Pryč!“ Shromáždění se konalo v Kongresové síni, skoro naproti jejich domu.
   Po slovu „Pryč!“ se rozplakala. „Musíme honem utéct, bude pogrom,“ řekla manželovi.
   Jejich služka Broňa běžela zamknout dveře na všechny západy. („Budou tu co nevidět!“)
   Vypnuli televizor a všichni zůstali tiše sedět u stolu – ona, manžel, syn, dcera, zeť, vnučka, manžel vnučky a Broňa.

   Nikdo jí nedal výpověď z práce. Nikdo ji nepřesvědčoval, že by měla opustit zemi – jako přesvědčovali čtyři tisíce docentů, profesorů, novinářů. Ji, legendární herečku, nikdo nevyháněl. Kdyby zůstala, byl by to důkaz, že Židy z Polska nikdo nevyhání, že odjíždějí jen ti, kteří neakceptují socialismus. Za odměnu by možná dostala pár rolí v divadelních inscenacích Polské televize nebo víc peněz pro své herce.
   Sama šla na odbor kultury magistrátu a podala demisi. „Z nejvyšších míst bylo řečeno, že když se tu někomu nelíbí, může odjet,“ řekla.
   Vedoucí odboru jí políbil ruku a poděkoval za vše, co pro polské umění udělala. Jeho zástupce měl slzy v očích.
   Navštívilo ji mnoho lidí. Jeden pán poklekl, políbil lem jejích šatů a řekl: „Prosím vás, neobviňujte z toho nás všechny.“


Po odchodu ze zaměstnání a před odevzdáním bytu je nutno odevzdat i občanský průkaz a cestovní pas. Místo nich dostane dotyčný potvrzení, že už není polským občanem, a jízdenku jedním směrem, které se říká „cestovní doklad“.


   Tedy je 21. srpna 1968.
   Je jí 69 let, bude žít ještě 12.
   Leží na posteli.


   Jakmile Žid obdrží doklady, má měsíc na to, aby se všeho zbavil, a musí opustit Polsko. Rozhodla se, že si nekoupí dolary a nebude je zašívat pod podšívku.
   Nové koberce a nové ložní prádlo by neměly vypadat jako nové, aby za ně nemusela v cizí měně tolik platit. Proto šijí lidé povlaky a pak je co nejvíc smačkají. Rozhodla se, že nebude platit clo ani nic sešlapávat nebo smačkávat. „Víš, Broňo, nerada hraju v komediích,“ prohlásila.
   Zahraniční honoráře dostala podle předpisů od polské banky ve zlotých, které není proč vyvážet do ciziny. Koupili tedy, co koupit mohli, a zbytek peněz rozdali známým. Jelikož není dovoleno vyvážet nábytek, rozdali i ten.
   Největším zavazadlem je bedna se stříbrnými příbory pro 24 osob, které Erika dostala jako svatební dar. Třeba ji v Americe prodají. Chtějí jet do USA, ne do Izraele. Americké velvyslanectví je ujistilo, že ve Vídni dostanou víza.
   Chtěli koupit briliant. Slyšeli, že v Gdaňsku chce někdo briliant prodat, a tak tam poslali Idina syna Viktora. Ukázalo se, že je to smaragd v podobě jednoho vinného zrna na platinové větvičce. Viktor za něj zaplatil 180 000 zlotých. Za to je možno koupit tři auta.

   Víza do Izraele vydává nizozemské velvyslanectví. Už se dohodli s ambasadorem, že osobně dohlédne, aby jí na celnici na Gdaňském nádraží neotevřeli zavazadla. Ne že by vyvážela něco zakázaného, ale už věděla od známých, že celníci vyházejí věci na zem a pak vyžadují, aby Židé před nimi poklekli (což v jejich věku není tak prosté) a všechno si posbírali.
   Ujistila pana velvyslance, že si s sebou nevezmou žádný rendlík, a tak nebudou muset čekat, až z něj celníci sedřou smalt.

   V 15.10 odjeli na nádraží. V taxíku si uvědomila, že nádraží se nachází vedle Umschlagplatzu. Čekal ji dav lidí s květinami. Nevystoupila, Ruth na ni zamávala, že neodjíždějí. V noci napadly armády Varšavského paktu Československo, vlaky do Vídně nejezdí.
   Jsou tedy zpátky v skoro prázdném bytě. Ještě ho státu nevrátili, protože Ruthin druhý manžel, herec Karol Latowicz, musel do nemocnice se zánětem slepého střeva. Má za nimi s Viktorem přijet později.

   Svléká ji Broňa. Vedle postele leží poslední číslo týdeníku Przekrój. Dívka v módních plavkách vyzývá čtenáře, že se lze „v jakémkoli úboru naučit plavat kraulem“. Na straně 7 čteme: „Od počátku zlatého věku čínské poezie za dynastie Tang míjí právě 1350 let.“ Stálá čtenářka si stěžuje: „Je mi 28 let, ale vypadám daleko mladší. Přesto nejsem přitažlivá...“
   Z chodby je slyšet (možna rádio): „Odjezdy sionistů nenarušují obyvatelstvu harmonický den.“
   (Dva dny nato se jim podaří odjet rychlíkem přes Berlín.)

   Ida Kamińská netuší, že ji hned pro příjezdu do Ameriky pozve Johnny Carson na nejslavnější talk-show v Americe. Je to takzvaný Člověk Amerika – prima chlap, který zná život a umí vyprávět anekdoty. Říká se o něm, že přestože je milionář, ví, kolik stojí kokakola ve stánku u silnice. Přijít ke Carsonovi do talk-show znamená být slavný. Ida vystoupila po boku Judy Garlandové, která vtipně vyprávěla o své dceři Lise Minnelliové.
   „Chápu, že jste šťastná. Konečně jste dostala z Polska na svobodu, že?“ řekne Johnny jménem Ameriky.
   „Šťastná?“ rozhořčuje se Ida. „Že jsem ztratila svou vlast?“
   „Vždyť to tam bylo tak hrozné!“
   „Na, takhle to říct nemůžu...“ odpovídá bez ohledu na to, že televize vyžaduje prohlášení jasná a jednoznačná.
   Neumí být roztomilá, a tak už ji nikdy do talk-show nepozvou.
   Ještě neví, že po tomto vystoupení jí dvě ženy, které potká na Páté avenui, řeknou, že je komunistická děvka.

   Ale především neví, že se jí ve svobodné zemi nepodaří vybudovat nové divadlo. Že ji někdo oklame, jiný zas bude neseriózní. Neví, že se těsně před zahájením její benefice v najaté Carnegie Hall strhne taková vánice, jakou město desítky let nezažilo, a obecenstvo nepřijde. Neví, že Angel Levin, film, v němž si zahraje hlavní roli společně s Harrym Belafontem, nebude mít očekávaný úspěch.
   (Neví také, že smaragd v podobě vinného zrna ocení newyorský klenotník na 500 až 800 dolarů.)

   Neví ještě, že deset dní po jejím přistěhování do New Yorku vyjde v The Daily World dopis od čtenářky, který s polském překladu přetiskne deník Zycie Warszawy:
   „Milá paní Kamińská!
   Vítáme Vás v naší zemi. Přijela jste tedy i Vy. Všichni přijíždíte do naší země, jako by to bylo jediné místo na světě.
   Jenže naše země má spoustu tváří. Která z nich Vás láká, paní Kamińská?
   Ghetta?
   Slumsy?
   Třicet milionů lidí žijících v bídě?
   Miliony chudých dětí, které jsou tak podvyživené, že jsou retardované?
   Nebezpečné ulice v New Yorku a jiných městech?
   Policisté, kteří nás sledují v metru?
   Nebo mnoho jiných předností, které má naše bohatá země, ale které chybí ve Vaší chudé zemi?
   Já vím, že Vás to nezajímá. Přijela jste k nám, protože jste slyšela, že naší zemi připadá největší dort na světě, a i kdyby ten dort měl být upečen z mouky a mléka utržených od úst těm nejchudším v naší zemi dík vykořisťování milionů Latinoameričanů, Afričanů a Asijců, je Vám to jedno a chcete kousek toho dortu pro sebe.
   Proč zavíráte oči, ucpáváte si uši, srdce i rozum a zříkáte se všeho, co jste v životě dokázala a nač můžete být pyšná? Pokud to dokážete spolknout a mít z toho požitek, pak Vás vítáme v naší zemi.
            Suzan Perel, Bronx, N.Y.


Mariusz Szczygiel


Dá se těžko zjistit, zda jde o autentický dopis zaslaný do redakce The Daily World, anebo o provokaci polských tajných služeb. Vnučka Idy Kamińské se domnívá, že jméno Perel je zkratkou PRL (oficiální název komunistického Polska). V New Yorku žije dodnes žena jménem Suzan Perel, ale má tajné telefonní číslo. Redakce dnešního The Daily World – listu levicové orientace, ustavičně kritizujícího velké podnikatele – neodpověděla na mou otázku, zda je týmž listem, který před 35 lety dopis otisklo. Také nevím, zda se znění dopisu dostalo k Idě Kamińské, neboť se o něm ve své autobiografii nezmiňuje.


Přeložila Helena Stachová