Host 2/2008

Cesta do hlubin če(cháčkov)ské duše


Mariusz Szczygieł: Gottland, přeložila Helena Stachová. Dokořán a Jaroslava Jiskrová – Máj, Praha 2007


Národní identita je i v současném světě stále jednou z nejdůležitějších skupinových identit. Otázky kým jsme, proč jsme právě takoví a kam kulturně i společensky patříme zaměstnávaly a stále zaměstnávají celé generace politiků, intelektuálů i umělců. Ve snaze nalézt odpovědi se my Češi většinou potácíme mezi narcismem a sebemrskačstvím, protože nám velmi často chybí potřebný odstup.
Ten naopak zcela jistě nepostrádá polský publicista a redaktor Gazety Wyborczej Mariusz Szczygieł, čehož důkazem je kniha reportáží o proměnách Česka a jeho obyvatel ve 20. století s dvojlomně provokativním názvem Gottland (na což upozornila v Respektu Tereza Brdečková). Jeho pohled na sledované údobí je inspirativní a osvěžující – už jen tím, že ačkoliv přichází z vnějšku, má pro mnohé jevy pochopení (vlivem společně sdíleného prostoru i poválečné zkušenosti – příslušnosti k zemím „tábora míru“), a neupadá tak zbytečně do schematičnosti či hyperkritičnosti.
Jádro knihy tvoří 7 rozsáhlých reportáží, které víceméně chronologicky pokrývají nejdůležitější periody vývoje české společnosti ve 20. století. Zánik Rakousko-Uherska a rozmach první republiky zachycuje příběh baťovského impéria; dobu 2. světové války životní peripetie Lídy Baarové; teror 50. let osud letenského Stalinova pomníku a jeho tvůrce Otakara Švece; dobu „Pražského jara“ symbolizuje vzestup a pád spisovatele a scenáristy Jana Procházky; bezčasí normalizace, Chartu 77 i antichartu sledujeme prizmatem Marty Kubišové (sekundárně i celého tria Golden kids a ke slovu se však dostane i slavík nejzlatější a jeho m(a)uz(ol)eum); příběh lékařky a političky Jaroslavy Moserové kromě jiného spíná oběť Jana Palacha s tragickým osudem Zdeňka Adamce, který se upálil r. 2003, také na protest proti všeobecně panující pasivitě. Past, kterou se stalo pro mnohého intelektuála i umělce 20. století, pak názorně demonstruje metamorfóza prvorepublikového spisovatele rodokapsů Eduarda Kirchbergera ve vzorového autora a zakladatele literární sorely Karla Fabiána.
Prostor mezi těmito „úhelnými kameny“ knihy je vyplněn krátkými reportážními postřehy, které obohacují příběhovou mozaiku o další dimenze a také napomáhají její kompoziční sevřenosti. Objeví-li se tedy hned po baťovské reportáži krátká zmínka o vzniku paláce Lucerna, vyplyne její význam asi o 160 stran později, protože v kině tohoto paláce má shodou okolností 19. ledna 1989, v den 21. výročí oběti Jana Palacha, premiéru film Evalda Schorma Vlastně se nic nestalo, jehož scénář napsala Jaroslava Moserová. Setkání s neteří Franze Kafky zase koresponduje s kafkologickým výzkumem americké stipendistky Buchananové, Goldflamovou inscenací Kafkovy Proměny a již zmíněnou metamorfózou Kirchbergera-Fabiána.
I když jde o soubor reportáží, nuda při čtení, navzdory určitému žánrovému omezení, rozhodně nehrozí. Szczygieł je výborným stylistou, jeho jazyk působí živě a kultivovaně, navíc pro každý příběh volí jinou vyprávěcí fasetu – někdy postupuje přísně chronologicky, jindy prolne různé časové roviny nebo rozehraje hned několik osudů, přičemž nezřídka vtahuje do hry defilé historických osobností. Před čtenářovýma očima se tak odehrává takřka románově-detektivní velký příběh Česka 20. století.
Dalším pozitivem knihy a autorského přístupu je úcta k faktům a práce s nimi. Szczygieł se nespokojí s již zažitým pojímáním předestřených událostí, ale hledá jejich pozadí, ptá se nejen přímých účastníků, ale i žijících svědků, shání povolení, pátrá v archívech, zkrátka odvádí ukázkovou práci investigativního žurnalisty, jehož cílem je hledání pravdy. Nejde mu však o pouhou deskripci událostí, ale rozebírá i jejich etickou dimenzi, zajímají jej morální aspekty rozhodnutí lidí a jejich dopad na ně samotné i na jejich okolí. Přitom není soudcem, nechává pouze mluvit fakta, jakkoliv je zřejmé, že je uspořádává s jistým záměrem. Například u líčení rozmachu Baťova impéria si bude čtenář zřejmě klást otázku, do jaké míry byl systém zavedený Janem A. Baťou (kontrola osobního života zaměstnanců, evidence názorových odpůrců, rušení hospod atd.) totalitářský a zda i on nemohl finálně napomoci k snadnému přizpůsobení se oběma totalitám politickým, nacismu a komunismu, které devastovaly Čechy takřka šest desetiletí.
Tento příběh však odkrývá i jiné dilema – je rozdíl mezi šitím bot v dobách válečných pro císaře pána a pro Wehrmacht? Proč je jedno hodnoceno kladně a druhé naopak záporně jako zrada? Obdobně se můžeme tázat, proč se v našich dějinách periodicky opakují určité situace, proč se Marta Kubišová, jeden ze symbolů roku 1968, stala po roce 1970 osobou, „která nutí lidi přecházet na druhý chodník, aby ji nepotkali“ (totéž přece zažil už ve století 19. Borovský po návratu z Brixenu, Sabina po propuštění z vězení)? Proč se zrovna Baarová stala symbolem kolaborantství (tak jako Sabina), když kolaborovali skoro všichni, kdo pracovali pro Říši a dle názoru Němců dělali „víc, než musí, přehorlivě, upachtěně“? Proč byla v roce 1956 československá vláda „překvapena“ konformismem společnosti“? Proč normalizační pop ikony Vondráčková a Gott zůstaly ikonami i ve společnosti demokratické a Gott má otevřeno dokonce ještě za svého života muzeum, kam jej chodí uctívat jeho fanoušci? Takovýchto proč obsahuje kniha bezpočet.
Částečnou odpověď alespoň na některé autor nalézá kupodivu v jazyce – ve velmi rozšířeném užití neosobního pasiva: O tom se nemluvilo. To se nevědělo. Nikoliv: Nevěděl(a) jsem to. Měl(a) jsem strach. Nemluvil(a) jsem o tom. Jde o selhání vědomí faktu osobní odpovědnosti za svět kolem sebe: Já jsem nemohl(a) nic dělat, nešlo to. To všechno ti druzí. Oni za to mohli. Nešvar, který se nás drží dodnes. Slovy autorovými: „Jako by lidé neměli na nic vliv a nechtěli na sebe vzít žádnou odpovědnost. Jako by zdůrazňovali, že jsou jen částí většího celku, který má na svědomí nějaký hřích z opomenutí“. Možná právě tento postoj umožňoval jedné skupině lidí dělat kariéru i v těch nejhorších dobách, zatímco druhá skupina, která nechtěla nebo nedokázala ztratit tvář, živořila v ústraní. Nad zemí Čechům zaslíbenou, nad Gottlandem, otčinou jako dějinná konstanta vykukuje švejkovský úšklebek. „Švejk – filozof mazané poslušnosti. A současně – vzor přizpůsobivosti“.
Knihu doplňují ilustrativní fotografie, jejichž autorem je s jednou výjimkou Pavel Štech, seznam užité literatury a skrovný poznámkový aparát. Paradoxně se o její zjevně nechtěnou propagaci necelý měsíc po vydání zasloužila Patentová z známková kancelář Bohemia Patent, zastupující společnost GOTTLAND – muzeum a.s., která požadovala stažení knihy z prodeje kvůli porušení práva majitele ochranné známky a nekalosoutěžnímu jednání. Skurilita této pseudokauzy by mohla tvořit závěrečnou kapitolu celé knihy či její epilog. Chystaný dotisk je k tomu vítanou příležitostí.

Vladimír Stanzel