Lidové noviny 24.02.2007

Vaclav Burian


V zemi náhradních božstev


Reportér listu Gazeta Wyborcza Mariusz Szczygieł vydal na sklonku roku knihu o současném Česku. Poláci se o nás dozvídají překvapivé věci – a my možná také.

Lepší značku mohl těžko vymyslet. Kolik je Čechů, jejichž sláva dosáhla Baltu a žije tam už nejmíň čtvrté desetiletí? Tak o nás píše populární polský reportér Mariusz Szczygieł. Svou knihu nazval Gottland. Neboť: „Svět bez Boha není možný, a tak v nejateističtější zemi světa, jakou je Česko, hraje příslušnou roli sedmašedesátiletá hvězda.“ Pohorší to čtenáře jako efekt příliš laciný? Po četbě knihy asi ne. Autor se taky pohoršuje málokdy, Česko miluje a obdiv nebo pohoršení nechává na čtenáři. V reportáži A jak se vám žije bez Boha? Ateismus po česku, která se do knihy nedostala, pro svůj domovský deník Gazeta Wyborcza napsal: „Přes tak značnou sekularizaci života se hodnoty, jaké vyznávají Češi, neodlišují příliš od hodnot, které vyznávají silně náboženské země.“


České životy

Poláci se od Szczygieła dozvídají ledacos, co netušili. Třeba dodnes ne všichni vědí, že obuvnická mocnost Baťa je rodem z českých zemí. A pokud to tuší, považují často za její rodiště Prahu, nikoliv Zlín. Takže docenění dojde nejen hlavní město, kde se samozřejmě většina dějů soustřeďuje.

Nadání, ale také odstup Szczygiełovi umožňují pohybovat se volně mimo ódy a zavržení. Do reportáže o Baťovu impériu se vejde i obdiv ke géniu Tomášovu a Janovu, i zděšení nad orwellovskou tváří baťovského světa, povinným optimismem, zasahováním do politiky, jaké obrovský majetek umožňuje, ale i nad likvidačním procesem proti Janu Baťovi; konal se ještě před únorem 1948, ale byl už „typickým stalinským představením“.

Když Lídu Baarovou kdosi na pohřbu omlouvá: „Holt byla to jenom ženská,“ Szczygieł dodává: „Asi nikdo neřekl, že ti, kdo ji přivedli k pádu, byli jenom mužští.“ Letenský Stalinův pomník spojuje osudy tvůrce a pyrotechnika, který dostal úkol odstranit olbřímí sousoší – diskrétně. Po vrcholu popularity spisovatele Jana Procházky následuje štvanice: další „zpráva o pohřbívání v Čechách“. Osudy se prolínají všude. O Gottově muzeu se dočítáme na okraji nejlepšího portrétu Marty Kubišové, jaký byl zatím napsán. O přeměně autora kolportážních románů Eduarda Kirschberga ve spisovatele Karla Fabiána, taky úspěšného a náležitě politicky angažovaného, psal historik Pavel Janáček; Szczygieł se na něj odvolává a příběh literárního řemesla, hochštaplerství, snaživosti, ale také strachu ze smrti za dvou režimů doplňuje o další svědectví.

V jiné reportáži se prostupují osudy Jaroslavy Moserové, Polákům neznámé, Jana Palacha, hrdiny v očích mnoha Poláků, a Zdeňka Adamce, i u nás zapomínaného hocha, který se upálil na Václavském náměstí 6. března 2003 na protest proti světu, v němž vládne zlo. Spojujícím motivem, aspoň vnějškově, jsou samozřejmě popáleniny, jejichž léčení se Jaroslava Moserová věnovala; jak známo, byla také u lůžka Jana Palacha. Povrchní spojení? Demagogické spojování obecné beznaděje roku 1969 s přecitlivělostí chlapce v roce 2003? Ne. Szczygieł předkládá fakta, mnoho námětů k úvahám a málo závěrů. Pokud je něco jednoznačné, pak strach z lhostejnosti, ze zapomnění, z rychlého překrývání jednoho děje dalším.


Kde se Szczygieł vzal?

Slyšel jsem v Polsku nejednou, že prý mají dobrou poezii, ale s českou prózou se nemohou rovnat. I pokud je to pravda, existuje výjimka: nemůžeme konkurovat v psané žurnalistice, blízké už krásné próze nebo esejistice. S polskou produkcí snese srovnání máloco z českých knižních rozhovorů. Podobně v žánru reportáže a v tom, čemu říkají reportáž historická.

Po roce 1956 nebyla už kontinuita v redakcích nikdy přerušena tak jako u nás. Také polská média postihly čistky, v osmašedesátém roce a za výjimečného stavu z roku 1981. Jenže od druhé poloviny 70. let se rozvíjel podzemní tisk. Na denní zpravodajství nestačil, ale na jinou žurnalistiku určitě. V polovině 80. let se stala podzemním bestsellerem kniha Oni, rozhovory, které s penzionovanými komunistickými funkcionáři nejstarší generace vedla novinářka Teresa Torańska. Dovedeme si představit, že by Bruno Köhler poskytl tehdy rozhovor Jiřímu Rumlovi? To jen pro příklad, co bylo možné. Polští reportéři mohli vyrůstat v několika katolických nekolaborujících periodikách, ale třeba i v tehdy stranickém týdeníku Polityka.

Něco ze skvělé polské žurnalistiky známe. Rozhovory s katem Kazimierze Moczarského, knihy Ryszarda Kapuścińského a dalších. Ale snad nejlepší bude poukázat na knihy Hanny Krallové. Česky vyšly tři, včetně nejslavnější Stihnout to před Pánem Bohem. Když Szczygieł (*1966) začal pracovat roku 1990 v prvním legálním opozičním deníku mezi Labem a Vladivostokem – Gazeta Wyborcza, Krallová tam zaučovala začínající reportéry. Szczygieł ovšem není epigon, ale důstojný pokračovatel této školy: podobně jako u klasičky Krallové (*1937) u něj najdeme ostré střihy, dlouhé odstavce střídané odstavci jednovětými, podobnými úsečným veršům. Domýšlení gest, situací, jemné kolorizování (jak ví reportér, že si Marta Kubišová zapaluje zrovna osmnáctou cigaretu?), beletrizování, nenarušující ale věrohodnost. Jako u Krallové se v jeho reportážích potkává či protíná několik dějů z různých období života hrdiny. Anebo několik různých životů.

V červenci 2006 v Jevanech u Prahy otevřeli jeho muzeum. S neonem Gottland nad vchodem.

Žádný žijící umělec – aspoň v Česku – neměl vlastní muzeum s profesionálními průvodci, kteří provázejí ve třech jazycích.

Karel Gott představuje sacrum v desakralizované skutečnosti.

Svět bez Boha je nemožný, a tak v nejateističtější zemi světa, jakou je Česko, hraje sedmašedesátiletá hvězda příslušnou roli. Roli mein Gott. (...) Ocitnout se v Gottlandu je jako dostat imprimatur: minulost je OK.

Procházíme „Mistrovou“ (tak se vyjadřují průvodci) kuchyní. „Tady mnohokrát vařil, hlavně rybí jídla,“ říkají. „V první zásuvce se nacházejí originální příbory, které používal už jako známý zpěvák.“ Všichni nahlížíme do první zásuvky.

Szczygiełovi Češi mluví o minulosti, hlavně té osobní, většinou stísněně. V obecných frázích, nekonkrétně. V rámci „vyrovnání s minulostí“, třeba protektorátní, je občas někdo exemplárně předhozen davu. Jiný zázračně přečká všechno. Ale Gottland nepopisuje české země jenom jako zemi náhradního božstva ani jako středoevropský minidisneyland. Česká národní povaha zůstává po četbě nadále nejasná – jak se sluší. Zato je tu mnoho českých osudů: velkých, rozdrcených a zhanobených, donkichotských, rozlomených. A jednotlivé české povahy: kluzké i statečné. Dnešní naše vlast působí pře to všechno jako docela vlídné místo. A pokud nás autor popisuje přece v tradici švejkovské, pak nepokleslé. V tom případě šel k prameni: ke Švejkovi jako knize i komické, i strašlivé. V českých zemích se neprolévá zdaleka jenom pivo.

***