|
Filip Sklenář
Gottland: zem, jakou by Kafka nevymyslel
Světlé oči pozorně mžourají za úzkými brýlemi podle nejnovější německé módy. Vypadá spíš jako holandský manažer než jako polský novinář. „Dobrý den, jmenuji se Szczygiel, víte, co to znamená česky? To prosím znamená Stehlík…“ Kolik stovek lidí – od nejslavnějších až po ty úplně obyčejné – slyšelo v posledních letech tuto rituální frázi. Je to pěkný ptáček, tenhle stehlík. Jeho texty byly publikovány v pěti jazycích. Do dějin televizního vysílání vstoupil hned nadvakrát: jako nejudivenější novinář a jako ten, který na polské obrazovce poprvé vyslovil slovo „orgasmus“. „Prožívám metafyzický orgasmus, když slyším češtinu,“ usmívá se.
Mariusz Sczygiel se s českým prostředím dokonale sžil. Mezi pěti významnými cenami, které v Polsku obdržel, je ta nejnovější, Cena Melchior (2004), ohodnocením jeho stálého a žurnalisticky přínosného zaujetí Čechy. Zná naše slabiny a je ctitelem našich silných stránek. Na stránkách mateřské Gazety Wyborczé neúnavně propaguje českou kulturu a rozbíjí stereotypy, které o sobě oba národy tradují už od časů prvních kronik. 8. listopadu t. r. publikoval „zřejmě první kubistickou reportáž v dějinách světové literatury“, knihu Gottland o „zemi hororu, smutku a grotesky, jakou by ani Kafka nevymyslel“. Vypráví o českých národních ikonách, říká dále poctivý text z obálky, ale odhaluje také postavy a události, o kterých sami Češi nevědí. A to už je druhé slovo do pranice.
Muž, který při úsměvu neotvíral ústa
Kniha byla primárně určená polskému čtenáři, ale její překlad (o který mj. projevila zájem naše nejlepší překladatelka z polštiny Helena Stachová) bude bez jakékoliv nadsázky neocenitelným přínosem české kultuře. Vyplňuje totiž prázdnotu po chybějící sebereflexi, kterou velkým národům zprostředkovávají naturalizovaní cizinci píšící jejich jazykem. Ve Szczyglovi nepřichází nový Arnošt Denis, je to investigativní žurnalista, tempo jeho řeči je příliš nervní a jeho uchvácenost ilustrativními příběhy příliš velká, aby mu zbýval čas na skutečně fundované historické analýzy. Jako novinář hledá zajímavosti a jako spisovatel je umí prodat. Umí napsat kafkovský příběh s tajemstvím, umí šokovat rozsáhlými antitezemi, ve kterých se přímo vyžívá. V zemi tak výstřední, jako je Gottland, není radno někoho napřed soudit.
Odsuďme profesionálního spisovatele-oportunistu Eduarda Kirchbergera, který se pod jménem Karel Fabián stal ze zarytého odpůrce komunistů jejich nejnadšenějším propagátorem a spolupracovníkem krvavého majora StB Procházky. Jen směle do toho, Szczygiel přímo ponouká, aby po několikastránkovém vypočtení všech Fabiánových hříchů přišel s lakonickým výčtem: „…vždy řečný, nemluví o tom, že zuby mu vybilo gestapo. Nevypráví ani to, že od února 1942 do května 1945 byl vězněn v nacistické pevnosti Straubing. Že byl podroben devadesáti čtyřem výslechům, z toho dvaačtyřiceti těžkým. Že byl potrestán šesti týdny samovazby v úplném mlčení. V zimě byla teplota v cele dva stupně. Že jindy byl potrestán dvěma týdny bez jídla. (…) Že když vězňové umírali, mrtvoly nechávali schválně na celách co nejdéle…“ Proč o tom Fabián nikomu nevyprávěl – i tuto tragédii Sczygiel rozluští, i kdyby měl v archivech prosedět měsíce.
Botostroj a bůh jménem Gott
Bez jízlivého smyslu pro humor, kterému dává občas problesknout a citlivosti, s jakou střídá tragické náměty s groteskními, by se snadno mohl Gottland, tento portrét století národních dějin, zvrhnout v knihu nesnesitelně těžkou. To se ale neděje – Čech sám nevychází z údivu. Čestné místo symbolu začátku století je přiděleno Tomáši Baťovi, muži, který dle slov autora knihy, předběhl Orwella. Sledujeme ho, jak na vlastní pěst provádí průmyslovou špionáž v USA, jak uřícený běží za vlakem do Vídně, který z něj udělá válečného znohatlíka (kdo však pro něj pracuje, nemusí na frontu). Vidíme ho jako geniálního stratéga, který hospodářskou krizi přechytračí snížením cen na polovinu, ale také jako zakladatele monstrózního botostroje, ze kterého nikdo neodešel do důchodu, zakladatele města, kde na každém rohu tloukly do očí transparenty a hesla, mj. „Nečtěte ruské romány, zabíjejí radost ze života“, a v restauracích se čepovalo mléko, po kterém dělníci sílí. Města, ve kterém vyrůstala armáda mladých Batamanů pod přísným dozorem, zda nepodléhají onanismu. („A ruce na přikrývce držel Emil Zátopek,“ usmívá se trochu jedovatě vypravěč, „i Ludvík Vaculík…“)
Ač se Szczygiel ve svém kaleidoskopu osudů, který zachycuje Jirouse a Plastic People stejně jako Václava Neckáře, Vondráčkovou i Kubišovou, stavitele Stalinova pomníku (který nazývá „důkazem lásky“) i muže pověřeného bizarním úkolem zbořit toto železobetonové monstrum tak, aby to nikdo nepostřehl, programově vyhýbá pokušení někoho odsoudit, zdá se, že v žaludku mu leží Karel Gott. Z mauzolea, které si Zlatý slavík zaživa vystavěl, a které dalo jméno Szczyglově knize, se stává téměř alegorický sál odpuštění všeho zlého. Není to ale odpuštění skrze hluboké poznání, k jakému čtenář knihy na mnoha místech dospěje. Je to právě onen švejkovský „tak to musí bejt“ oportunismus, který autora irituje a on se to ve své poctivosti ani nesnaží zatajit.
Shrnutí
Nemá smysl prozrazovat na tomto místě, co všechno čilý pan Stehlík o Češích minulého století vyšťoural v policejních archivech, třiašedesáti svazcích použité literatury a především v terénu. Nemá smysl násilně vyhledávat body kritiky pro forma, aby recenze nepůsobila dojmem neobjektivity. Spíše je namístě otázka, zda si Mariusz Szczygiel, spisovatel, žurnalista a citlivý přítel českého národa nezaslouží ocenění své práce i na jižní straně polské hranice.
|
Kontakt
/ 
