Tvar 31.05.2007

Polské zlato

KATEŘINA PÍPOVÁ

Silnou stránkou polské kultury je tradice reportáže, ve které se žurnalistika stýká s beletrií. Zmiňme alespoň nedávno zemřelého Ryszarda Kapuścińského (1932–2007), jehož sbírky reportáží zejména z Afriky, Latinské Ameriky a Asie jsou patrně nejvíce překládanými polskými knihami (v českém překladu jsou dostupné např. knihy Impérium, Na dvoře Krále Králů, Fotbalová válka), či Hannu Krallovou (1937), kterou proslavilo zejména téma soužití Poláků, Židů a Němců (česky např. Stihnout to před Pánem Bohem). Reportér Gazety Wyborczej (první nezávislý deník ve východní Evropě založený v roce 1989, kolem kterého se vytvořila bezmála celá škola autorů originálního reportážního stylu) Mariusz Szczygieł (1966) je zajímavý mimo jiné svým zájmem o Čechy, které přibližuje polským čtenářům způsobem netradičním, rozbíjejícím stereotypní pohled na Čechy coby „ateistickou zemi hospodských mluvků“.
Kniha Gottland (Wydawnictwo Czarne, Wołowiec 2006) obsahující šestnáct reportáží tohoto „čechofila“, jak Szczygieł sám sebe nazývá, neotřele sleduje dějiny 20. věku českého národa, zejména v jeho komunistické etapě. Předností je názorová nezatíženost a politicko-historický nadhled ve spojení s osobitým zpracováním jednotlivých článků, které, ač různého obsahu, délky i formy, tvoří knihu vnitřně soudržnou a zdařile ztvárňující obraz českého „Gottlandu“. Ono nečeské (i nepolské) slovo, kterým je kniha nazvána, vystihuje absurditu a paradox, základní prvky jednotlivých dějů a lidských osudů v knize zachycených, a je-li na začátku pojmem bez zřetelné výpovědní hodnoty, v průběhu čtení začíná nabývat podoby tragicko-groteskního místa nasáklého atmosférou strachu, ve kterém se utváří povaha českého člověka. Nemá ovšem podobu pouze abstraktního prostoru. Jeho bizarnost je vystižena „skutečnou“ existencí vily-muzea české pěvecké hvězdy Karla Gotta, hvězdy svítící za všech politických situací snad právě pro uklidnění svědomí a nostalgii za starými dobrými časy, jak naznačuje reportáž Życiejest mężczyzną, kontroverzně srovnávající osudy komunistickým režimem zavržené zpěvačky Marty Kubišové a jejích „šťastnějších“ kolegů. Další neopominutelnou vazbu ke Gottlandu najdeme u podobně „mnoho a přitom nic neříkajícího“ slova kafkárna, kterýžto mýtus se pokoušela odkrýt americká stipendistka Joy Buchanan a jehož groteskně hrůzná tajemnost spojuje fikční svět Kafkových próz s realitou komunistického Československa.
Předností reportáže je možnost uplatnění subjektivního pohledu a využití ironie a černého humoru bez nutnosti explicitně vyjádřeného hodnocení a historické preciznosti.
Szczygieł vedle sebe klade historická fakta spolu s nejbanálnějšími informacemi, čímž dociluje jednak reportážního napětí, jednak neupadá do pokušení tvořit historické studie. Mistrně se mu daří rozbíjet černobílý pohled jindy tak často uplatňovaný při hodnocení minulosti i současnosti. Přesto však nepozbývá kritické břitkosti a mnohdy trpkého sarkasmu a přináší informace historicky zajímavé, často v Čechách neznámé, získané z archivních materiálů, tiskovin či rozhovorů, které dosud zájem českých historiků a novinářů nevzbudily.
Kaleidoskopicky sestavené příběhy upoutají též důrazem na formu a výslednou podobu reportáží, která z nich činí dílo beletristicky zdařilé, jehož hodnota není „pouze“ v lákavosti tématu, ale i ve způsobu jeho zpracování. Reportáže jsou členěny do kratších úseků, často se vzájemně proplétají osudy několika osob, deníkově strohé informace oživuje přímá řeč a časté autorské otázky a komentáře z různých zdrojů neustále jitří čtenářovu touhu objevit, „jak to vlastně bylo“. Historie osudů jednotlivých hrdinů si nekladou za cíl vylíčit detailní „pravdu“ jejich života, naopak události závažné se mísí s těmi zdánlivě všedními a nedůležitými a je vlastně s podivem, kterak útržkovitost a zdánlivá nesourodost nakonec vytvoří výstižný obraz zachycující atmosféru a povahu určitého místa a doby.
Dočteme se o více či méně známých osobnostech českého života v průběhu 20. století, jako byli např. zlínský švec a podnikatel Tomáš Baťa, herečka Lída Baarová, sochař Otakar Švec, spisovatel a filmový scenárista Jan Procházka, lidský chameleon Eduard Kirchberger/Karel Fabián, lékařka a politička Jaroslava Moserová či „pochodeň č. 2“ Zdeněk Adamec, jehož zoufale absurdní osud vkročil již do 21. století. Na pozadí příběhů z „Gottlandu“ je nápadný motiv strachu a rezignace, tak typický pro člověka v totalitní společnosti, ovlivňující jeho chování a rozhodování a deformující jeho systém hodnot.
Jednou z nejzajímavějších reportáží velice trefně dokumentující schopnost totalitního režimu manipulovat s lidskými osudy a následně i s „pamětí“ národa je historie Stalinova pomníku v Praze projektovaného sochařem Otakarem Švecem a následně ve vší tichosti a navíc s „úctou“ („godnością“) likvidovaného ing. Vladimírem Křížkem. Historie k neuvěření směšná, kdyby za ni lidé neplatili svým životem, je také výmluvným dokumentem o zakořeněném strachu bránícím ohlížet se do minulosti, vyslovovat nahlas vlastní myšlenky a konečně i myslet.
Události se stávají čímsi tabuizovaným, dostávají podobu jakýchsi nepravděpodobných legend a poznamenávají generace lidí stigmatem rozdvojenosti a neskutečnosti světa, ve kterém se pohybují. Osobitý styl Szczygiełových reportáží spolu s působivou silou tématu činí z knihy zajímavé čtení bez ohledu na čtenářovu národnost. Pro Čecha bude navíc cenný pohled vedený „zvenčí“, a přesto skrze podobnou dějinnou zkušenost, polský čtenář si pak může osvěžit pohled na své jižní sousedy. Gottland obdržel cenu Warszawskiej Premiery Literackiej. Toho, kdo si netroufá zápolit s polštinou, potěší zpráva o jeho chystaném překladu.