Právo/Salon 27.12.2007

Morytáty o Gottlandu

MARIUSZ SZCZYGIEŁ (1966) je polský novinář a letos mu vyšla v českém překladu kniha Gottland. Už jsme o ní v Salonu psali – považuju ji za jedno z nejvýmluvnějších a nejhodnotnějších svědectví o Češích, o tom, jací jsme. Když přijel Szczygieł na podzim do Prahy na uvedení knížky, měl tak nabitý program, že jsme stihli jen krátkou, téměř noční schůzku U Pešků. Trochu mě překvapil – pivo nepije. Ale zmínil se o ohlasech, které dostává. A s radostí souhlasil, když jsem mu navrhl, že se pokusíme z těch dopisů a vzkazů udělat do Salonu malý výběr, něco podobného jako kdysi Bohumil Hrabal, když vydal knížku Morytáty a legendy. A slíbil, že mi pošle výběr nejen z polských, ale že si počkáme i na nějaké české.
Zdenko Pavelka


Nejprve se ptáme autora:

* Co vás přivedlo k tomu, že jste tu knihu napsal a že jste ji napsal právě takhle?
Ta knížka v Polsku vzniknout musela.

Pustil jsem se do ní z rozčilení. Když jsem se ptal svých studentů na žurnalistické fakultě Varšavské univerzity, odkud je firma Baťa, odpovídali, že z Francie, Kanady, Rakouska atp. Nikdo z třiceti lidí nevěděl, že je to firma, která byla založená v Česku. Naštvalo mě to a rozhodl jsem se, že budu čtenářům Gazety Wyborcze, kde pracuju, psát české historky. Napsal jsem o Martě Kubišové a o Lídě Baarové. O spisovateli Janu Procházkovi, na němž Státní bezpečnost provedla patrně první „televizní vraždu“ v dějinách. O tvůrci největšího Stalina na zeměkouli Otakaru Švecovi, který ze zděšení z toho, co udělal, spáchal sebevraždu, a Češi mu nevěnovali žádnou knížku, ani se o něj nikdy pořádně nezajímali. Když už jsem měl dost materiálu, šel jsem – pamatuji si, že to bylo v březnu roku 2003 – v Praze do Divadla Komedie na představení Kafkovy Proměny. A ukázalo se, že v té inscenaci není hrdinovým problémem to, že se proměnil v brouka, ale jak v tom stavu dojede do práce. A tehdy mi to došlo! Mám svorník, který spojuje všechny mé hrdiny. Mám hotovou knížku o lidech, které někdo (něco?) mění v brouky, a o tom, jak na to oni reagují. Od sebevraždy a útěku až po totální přizpůsobení, občas přizpůsobení schizofrenické. A tak se z toho stal příběh o 20. století.
Rád vyprávím o historii, ale nemiluju zbytečné řeči. Umínil jsem si, že moje knížka bude napsaná jinak, než píšou Češi. Použiju minimum slov. Jeden z polských recenzentů napsal: „Szczygieł v Gottlandu nám jako chirurg promítá na zeď rentgenové snímky.“ Sám jsem zvědavý, co tomu řekne pacient.


Z autorovy internetové pošty:

Nelíbilo se mi Na každé téma (Szczygieł byl v letech 1995–2001 moderátorem této televizní talk-show – pozn. red.). Vadila mi vaše snaha být bratremflastrem všech těch lidí. Teď vím, že někdy to může být nejlepší metoda, jak získat důvěru toho, s kým mluvíte. Ale ne o tom. Mám vás rád za reportáže. Za citlivost. Mám vás rád za to, že působíte dojmem klidného člověka, který ví, o co jde. Trochu vám závidím, protože mně ten klid chybí. Bartek Chci napsat jen to, že si to dílo velice cením. Učím se český jazyk ve Francii a měl jsem tu taky příležitost poznat českou emigrantskou literaturu, vidět Ucho… vaše knížka je neobyčejně cenným doplněním téhle výchovy. Jsem opravdu vděčný člověku, který mi dal tuhle knihu na Vánoce, a také, samozřejmě, vám jako autorovi. V příštím roce budu na roční stáži v Praze a už se těším na to, až to město budu poznávat podle vašeho průvodce.

Maciej Murmylo


Připomněla mi (knížka – pozn. red.) slavný Kaput Curzia Malaparteho – způsobem kombinace faktů s živými dialogy (jichž někdy mohl, jindy nemohl být svědkem), jejichž prostřednictvím „skvěle zobrazuje zrůdnost fašismu“, tj. Malaparte – cituji encyklopedický slovník.

Irena Zítková


Myslíte si, že o dějinách, událostech a lidech v nich zainteresovaných víte vše a že je knížka určena především pro cizince lačnící po trošce té osvěty? Kdepak, Gottland vás vyvede z omylu. Mám pocit, že některé vžité mýty (o hodném Baťovi, zlé kolaborující Vondráčkové atd.) uvádí dost přesvědčivě na pravou míru. Autor je nestranný – víceméně nehodnotí a neodsuzuje, jen předkládá výsledky svého bádání čtenáři. A navíc – formou čtivou a zábavnou.

aleko.bloguje.cz


Během četby se postupně vnucuje otázka: je tu řeč jen o Češích? V Polsku bylo možné číst Kafku bez obav, a že něco je „jako z Kafky“ (noční můra) nebo „jako z Mrożka“ (absurdita), bylo srozumitelné, ale nebylo to daleko od toho, co představil Szczygieł v „Gottlandu“. Ale když se Helena Vondráčková, které se vytýká spolupráce s režimem, ptá na Marylu Rodowiczowou (jestli se taky psalo, že kolaborovala – pozn. red.), nedostane odpověď.

Andrzej Lam


Polské dějiny nám ukazují vzorec úplně opačný, z něhož vyplývá jasně negativní vztah k minulosti našich sousedů. Vždycky jsme byli romantici, připravení k největším obětem. Naši předkové se oháněli šavličkami, i když neměli žádnou šanci na vítězství. Romantický duch je vidět na všech prohraných povstáních, do kterých jsme se pouštěli vlastně z prohraných pozic. Pokračování (4)

Morytáty…


(1) Dokončení Lidé umírali prolévajíce krev ve jménu trojice ideálů: Bůh, Čest, Vlast. Domácí romantická tradice výrazně kontrastuje s českou pozitivistickou prací v základech. V jejich hodnotové hierarchii je něco, co je nadřazeno cti – život. Češi si ho cení nade všecko, mají přitom rozvinutý sebezáchovný instinkt, který jim umožňuje přetrvat, protože, jak si můžeme v knížce přečíst, co je jim po cti, když budou mrtví.

Mariusz Piotrowski


Tuto knihu mohl napsat jedině někdo „zvenčí“ (a zvláště z Polska), protože u lidí, žijících tady, se po pár letech (generacích) začíná projevovat přesně to, o čem on v knize mluví: například odosobnění „omluvy“ za to, co se dělo…

Markéta Přerovská


Nebudu Vám psát, že se mi něco líbilo či nelíbilo, ale spíš jsou to pocity, které jsem při četbě jako Češka prožívala. Pro mne není problém polsky číst a rozumět. Asi před deseti lety jsem také plynně polsky mluvila – díky svému příteli z Kudowy Zdroj. Byli jsme spolu dva roky a za tu dobu jsem měla možnost poznat rozdíly mezi polskou a českou mentalitou. U nás (rozumějte tady v Čechách) má na Poláky opravdu většina lidí špatný názor. Když se jich zeptáte proč, tak nikdo neví. Vy ale jistě víte sám, že „vlastní“ názor zde je především názorem „většiny“. Já jsem ráda za to, že už do této většiny nepatřím. Byla k tomu potřeba značná část osobní odvahy, dokázat si přiznat, že tady u nás v Čechách je to opravdu „kafkárna“. Je dost těžké s tím vědomím tady žít, ale kde to je dneska OK? S polským přítelem jsme se rozešli a já jsem se po roce vdala. Za Němce (paradox?). Bydlíme spolu v Čechách. Můj manžel tady byl v počátcích nadšený – Češi se k němu chovali přívětivě: „Němec je bohatý a má peníze.“ Není bohatý. Dnes už počáteční nadšení opadlo, ale většina lidí ve vesnici si stále myslí, že někde máme ukryty velké peníze. Nemáme. A na závěr něco typického: Pracně jsem dokončovala studium ekonomie. Diplomová práce byla na téma Porovnání sociálních systémů ČR a Rakouska, zajímavé téma. Problém: Český sociální systém se mění tak rychle, že při obhajobě práce již nebude platit téměř nic z toho, co jsem uvedla. Profesorovi jsem řekla, že budu muset obhajovat něco, co neexistuje. Jeho reakce: „Na to jsme si už přece zvykli!!!!!“ (je mu cca 70 let). Studium jsem nedokončila, ale to finále byla největší škola, jakou jsem dostala.

Z. F.


V podstatě je to pokus ukázat prostřednictvím osudů jednotlivých lidí specifický přístup Čechů k německé a sovětské okupaci. Nenastavených na boj za svobodu. Nastavených na přežití za každou cenu. A ti, kteří každou cenu zaplatit nechtěli, platili největší. O době plné podlosti a krutosti Szczygieł píše tak, jako kdyby neměla reálný konec. Jako kdybychom četli pohádky z mechu a kapradí.

radocka.blox.pl


Jsem mladý člověk (ročník 81); moje vnímání Szczygiełových textů je proto trochu jiné než staršího pokolení – nemůžu ve své minulosti najít vztah pro krajinu a dusnou atmosféru, která vládla ve státech východního bloku, přesto si myslím, že vůbec neškodí si ty bezvadné reportáže přečíst. Předkládají velice zajímavý obraz těch časů; toho jak i u našich sousedů na sebe minulost nedá dodnes zapomenout.

Aleksandra Trzcińska


Kafkárna – protože tak ten svět absurdity nazývají sami Češi – je zřetelně vepsaná do dějin malého národa, který musel nějak přežít, Habsburky, Protektorát Čechy a Moravu, a potom komunismus a… současný kapitalismus. Rozvážnější umřeli dřív. Nejednou Češi rezignovali na zbytečná – jak tvrdí hrdinové reportáží – bohatýrská gesta proto, aby mohli obyčejně přežít. Szczygieł se ptá, kde je hranice „být Švejkem“ a jestli konformismus může být osobitou životní filosofií.

neidentifikovaný příspěvek z internetové diskuse


…uvědomil jsem si, že v Československu se prováděla regulérní maoistická kulturní revoluce, likvidace „chyb“ a převýchova prostřednictvím zákazu odpovídajícího zaměstnání a přesídlení např. na vesnici, to je vlastně taková malá kulturní revoluce. No a ten kousek o firmě Baťa – připomnělo mi to knížky o historii a vítězstvích sítě McDonald.

d.


Fejetony sebrané do sbírky mnou prostě otřásly. Divný a tragický obraz. Vyvolával ve mně nechuť, soucit, rozpaky. A většinou neodpovídající tomu, co vidí dneska Polák přijíždějící do Čech a Prahy. Přemýšlím o tom, jestli cena za normálnost je opravdu tak vysoká. A jestli bychom za to jako Poláci chtěli zaplatit.

marcin


Na dva Tomáše – Masaryka a Baťu – se tady (jak jsi asi zjistil) doslechneš dva naprosto protichůdné názory, když si trváš na tom, aby se lidi vyjádřili. Ale většinou ti neřeknou nic kromě dvourozměrné, černobílé ikonografie. Myslím, že kdybychom se pořádně vyrovnali s Masarykem, nebylo by Klause. A kdybychom se vyrovnali s Baťou, nebylo by Koženého, Železného, Pitra a Kovarčíka… Mám pocit, že Tvoje knížka by mohla vést k reflexi nad opomíjenými kapitolami naší národní povahy. A k té reflexi můžeš dát podnět o to lépe, že jsi Čech „jenom“ honorární. Chlape, úplně vidím, jak za deset let vedeš českou podobu GW (Gazety Wyborcze – pozn. red.) a ženeš vítr do zatuchlých vod českého tisku…

Michal, Praha