Hospodářské noviny 2.11.2007

Pověst o zemi zvané Gottland

Ivan Matějka


Pohled přes plot k nejbližšímu sousedovi nemusí být vzrušující jen pro toho, kdo se dívá, ale i pro toho, kdo je pozorován. Polský reportér Mariusz Szczygieł ze svých textů o České republice složil celou knihu - Gottland, a věřte, že je zajímavá nejen pro Poláky (kteří ji dokonce nominovali na jednu z nejprestižnějších polských literárních cen - Niké), ale i pro Čechy. Na jejích stránkách nahlédneme do zrcadla, které bychom si sami neuměli nastavit. Neboť, řečeno s autorem: "Gottland - to je země smutku, hororu i grotesky. Pokud se někdo domnívá, že vylíčím Čechy a Československo jako zemi nějakých žertéřů - je na omylu. Ukazuji jiný obraz, také pravdivý."

Není to dozajista obraz úplný, vyčerpávající všechny podoby české reality. Ale o to se ani autor nepokouší. Klíčové je ono sousloví "také pravdivý". Snaží se alespoň zdálky nahlédnout až na práh toho, co považuje za pravdu o objektu svého zájmu. Ovšem s vědomím, že pravda je cosi velmi ošidného. Například jedna z aktérek Szczygiełových reportáží Lenka Procházková, dcera známého spisovatele a sama spisovatelka, říká: "Pravda je to, co jsme prožili, a ne to, co nám jednou po letech o tom někdo řekne."

I navzdory tomu Szczygieł shledává střípky dávných časů, které - ať chceme nebo nechceme - ovlivňují dnešek. Protože dávné příběhy, které zdánlivě už skončily, si dál žijí svým životem. Jako mýtus, pověst, legenda. A takové Gottland vypráví - hlavními aktéry tu jsou například Tomáš Baťa, Lída Baarová, tvůrci i bořitelé Stalinova pomníku na Letné, zejména sochař Otakar Švec a pyrotechnik Jiří Příhoda, Marta Kubišová, Helena Vondráčková, Jan Procházka, Eduard Kirchberger, který se později stal spisovatelem Karlem Fabiánem... Chytlavá jména, chytlavé peripetie osudů. Většinou ty příběhy známe, alespoň z náznaku, Szczygieł nám je ovšem vypráví jinak, nově, skrze netušené či skryté detaily a souvislosti. Nevyhledává přitom senzaci, nenechá se svést povrchním zdáním.

Szczygiełovy texty jsou příznakem něčeho, co musí zaujmout každého čtenáře, který náhodou zalistuje polskými tištěnými médii, týdeníky nebo přílohami velkých deníků, respektive těmi seriózními, kvalitními. Tady se pěstují žánry, které v českých médiích (včetně těch, jež se zaklínají seriózností) už zacházejí na úbytě, pokud ovšem kdy nějaké vážnější místo vůbec měly. Například literární reportáže, spojující faktografický obraz reality s působivou, vybroušenou stylistickou formou. Dokonce lze mluvit i o jakési polské reportážní škole, k jejímž největším postavám patřili bezesporu Ryszard Kapuścinski či Hanna Krallová, kteří nakonec byli spíše literáty než reportéry. Szczygieł patří k pokračovatelům této tradice. I s těmi literárními ambicemi. V jednom z rozhovorů se přiznává, že - podobně jako Milan Kundera - každý svůj text matematicky, precizně naplánuje. Jako by vytvářel mýtus, pověst.

"Češi v Szczygiełově knize jsou vzrušující národ. Čteme jednotlivé příběhy a začínáme se cítit jako oni," napsal jeden z polských recenzentů. Gottland je bezesporu dokladem, že nás Poláci mají rádi. Mohla by u nás vzniknout podobně zaujatá, vnímavá a originální kniha o Polsku?


Mariusz Szczygieł: Gottland. Z polštiny přeložila Helena Stachová. Dokořán & Jaroslava Jiskrová - Máj, Praha 2007.